Příběh Lumpíčka na těchto stránkách končí...

10. června 2010 v 16:17 | Lumpík |  Náš veveřáček Lumpík
Dlouho jsem zvažovala, jestli mám tyto stránky zrušit, protože jsem nevěděla, co víc psát a hlavně ani neměla sílu dál psát...Stalo se totiž něco, s čím jsme nikdo nepočítal a co nás neskutečným způsobem zaskočilo a zranilo..
Příští týden v úterý je tomu právě měsíc, co nás na vždy opustil náš střapatý kamarád a hrdina, který nám změnil život! Náš milovaný Lumpíček zemřel.
Na těchto jeho stránkách bychom mu moc chtěli poděkovat za neskutečně kouzelné tři roky, které jsme s ním měli tu čest strávit a poznat tak jeho úžasnou veverčí osobnost!!!
Moc mu chceme tímto poděkovat za to, že tu s námi byl a hlavně za to, jaký byl, protože díky němu jsme se s přítelem začali velmi zajímat o veverky a totoálně tak propadli jejich osobnosti, šarmu, zvídavosti, veselému a rošťáckému vzhledu a jejich naprosto fantastické povaze...

Za tyto tři roky nám Lumpíček zcela změnil život, poznali jsme s ním spoustu veverčích přátel a začali se o veverky zajímat do hloubky a věnovat se jejich záchraně a navrácení zpět do přírody.
Díky Lumpíčkovi také vznikla knížečka o veverkách, kterou Lumpíčkovi věnujeme a moc mu děkujeme za to, že tu s námi byl a hlavně za to jaký byl!!!
Lumpíčka jsme našli jako malé, ještě slepé mládě, vypiplali ho z lahvičky a po zvažování všech pro a proti jsme ho kvůli jeho miloučké povaze už přírodě nenavrátili.
Lumpík, přesto, že měl venku velikou voliéru, s námi žil více v bytě, naučil se chodit na kočičí záchod, byl maximálně čisotný a hrozně moc věrný. Mohli jsme s ním chodit volně ven, pouštět ho z baráku, Martin s ním chodil na ryby, brali jsme ho s sebou do lesa na houby a on se nás držel jako klíště. Z našeho baráku si mohl jít kdykoli sám ven a po zavolání se řítil rychlostí k nám.

Byl to veselý malý trpaslíček, který když přiběhl k nám se vždycky postavil na špičky zadních nožiček a s jeho běloučkým bříškem a třapatou hlavičkou se natahoval k nám, jako by chtěl říct: "copak se stalo, co? co se děje? nepřišel jsem o něco, pročpak jsi mě volala, máš něco dobrého..?"
¨
Voliéru venku používal jen velmi nerad a když už jsme ho do ni zavřeli, většinu času jen visel na pletivu a vyhlížel, kdy ho zase vysvobodíme. Veškerá výzdoba a bohaté veselé vybavení voliéry s čerstvými větvemi a prolézačkami mu byly vždycky zcela ukradené..
Nejraději byl zcela volný jak v přírodě tak v bytě. Spával s námi v posteli na rohu polštáře, mazlil se na gauči a hrozně rád mi pomáhal při vaření (všechno musel očichat a ochutnat) a miloval, když jsem si sedla k počítači. To hned pospíchal a schoulil se mi na klíně do klubíčka, začal se řádně celý umývat a pak pomaličku usínat... tak jsem musela jednou rukou hladit Lumpíčka a druhou psát na klávesnici...Ale stálo to rozhodně za to!!!

Díky Lumpíčkovi jsme poznali spoustu veverčích přátel a záchranných stanic. Lumpík byl všude hrdina a mazlík v jedné veverčí osobě a hrdě s námi všude cestoval.
S přítelem žijeme v Německu a velice často jezdíme do Čech. Lumpíček už poznal, když jsme se chystali a nervózně přešlapoval u dveří a někdy u nich i usnul s ocáskem položeným na zádech, jenom abychom ho náhodou nezapomněli doma. V autě byl vždycky volně (promiňte páni policisté) a hned se uvelebil na zadní sedačce nebo na palubce, hodil si elegantně ocásek na záda a usnul. A spal téměř celou cestu až do Čech na Vysočinu.

Každé ráno byl přesný jako budíček. I jsme mu tak začali říkat: Lumpíček-budíček. Vstával každý den na minutu přesně ve třičtvrtě na šest, doběhl si na záchod a přiřítil se k nám do postele a tak dlouho mi olizoval ruce, obličej a tahal mě za obočí, že jsem vždycky musela vstát. Někdy jsem se mu schovala pod peřinu nebo ho dokonce drze odstrčila (hlavně v neděli), to potom kousek poodešel a čekal... Dlouho to ale nevydržel a začal silou hlavičkou nadzvedávat peřinu nebo mě začal ještě houževnatěji olizovat. Když jsem se konečně uráčila vstát, byl celý nadšený a řítil se se mnou po schodech dolů snídat. Seděl mi na rameně nebo na své dečce na stole a slastně si vybíral v pochoutkách. Já popíjela kafe, sledovala ho a nemohla se na něj nikdy dost vynadívat..To byla naše KAŽDODENNÍ SIESTA, která už se nikdy nevrátí..

Lumpíček byl neskutečně chytrý a miloučký veveřáček, který projevil i velice silnou empatii, když jsem byla nemocná. Dokonce za mnou přišel i s přítelem do nemocnice (viz fotografie na webu).
Chodil s námi do lesa na houby, s Martinem chodil rybařit, jezdil na návštěvy a změnil nám neskutečným způsobem život!!! Byl ho plný dům!

Když jsme ho volali, vždycky přišel, někdy celý ospalý, jindy s oříškem v tlamičce ale vždycky přiběhl a panáčkoval copak že mu to chceme..
Naši přátelé, chovatelé veverek ale i veterináři nemohli věřit vlastním očím, když viděli, jak se Lumpíček chová a co všechno se může veverka naučit..

Byl to náš roztomilý, milovaný, střapatý kamarád, s kterým jsme si prošli dobrým i zlým a který mi denně asistoval při překládání informací a psaníPRVNÍ ČESKÉ ODBORNÉ KNIHY O VEVERKÁCH.
Celé hodiny vydržel ležet vedle počítače a přihlížet. Když jsem vstala a šla do kuchyně, přicapkal hned za mnou..., když jsem zase usedla k počítači, natáhl se vedle na stole, huňatý černý ocásek si hodil na záda nebo se mi schoulel do klína..

Když už mi chybělo k dopsání knihy pár kapitol, Lumpíček onemocněl a přes lékařské ošetření se nám ho nepodařilo zachránit.
Už jsme si mysleli, že se jeho stav zlepšil, ale o půl druhé v noci nás Lumpíček probudil, přiběhl za mnou do postele a schoulel se mi pod peřinu. Bylo mu velmi zle. Než jsem stihla cokoli podniknout, začal Lumpíček kňučet, celý se schoulel a vydechl mi v dlaních naposledy...

Nikdo si nedokáže představit tu bezmoc, ticho, prázdnotu, když Vám bez očekávání Váš nejmilovanější střapatý kamarád zemře..

NIKDY NA TEBE LUMPÍČKU NEZAPOMENEME, HROZNĚ MOC TI DĚKUJEME ZA PŘEKRÁSNÉ ROKY, KTERÉ JSI S NÁMI STRÁVIL, HODNĚ JSI NÁM ZMĚNIL ŽIVOT A NA VĚČNOU PAMÁTKU NA TEBE, NÁŠ MALÝ STŘAPATÝ KAŠPÁRKU, TI VĚNUJI PRVNÍ ČESKOU "KNÍŽEČKU O VEVERKÁCH", NA KTERÉ JSI SE I TY KAŽDÝ DEN PODÍLEL...
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marek Marek | E-mail | 13. června 2010 v 15:05 | Reagovat

Je mi to luto presiel som niecim podobnym s mojim burundukom, strasne to boli ked clovek pride v dlaniach o svojho milacika a nemoze nic robit a to este cestou od lekara, fnuk. Vas Lumpicek uhynul na to odvapnenie prostrednictvom orechov??? Dakujem za info. Marek

2 FANY GIRL FANY GIRL | 18. srpna 2010 v 14:25 | Reagovat

Y love you sguirrel

3 Gloom Gloom | E-mail | Web | 17. září 2010 v 10:17 | Reagovat

Dobrý den,

dlouho jsem na vašem webu nebyl a teď jsem si sem znovu našel cestu. Těšil jsem se, že si zase přečtu něco hezkého o veverčákovi a místo toho tu objevuji takovou smutnou zprávu. Bolí to dlouho, moc dobře to znám, taky jsem přišel o milovaného tvora. Několikrát. Nedávno o burunduka a co hůř i o svého nejbližšího psího kamaráda (http://bakic.blog.cz/1004/euthanasie-konec-vseho-zleho). Dlouho jsem se z toho nemohl vzpamatovat, ale po pár měsících se to utlumilo a teď už jenom vzpomínáme na to, co jsme s ní zažili. Nejvíce pomohlo, až přešla nejhorší vlna, když jsme si pořídili další potvoru a začal příběh nový.
Přeji vám, aby bylo o čem psát a Lumpíček zůstal dobrou vzpomínkou.

4 Lumpík Lumpík | 18. září 2010 v 19:59 | Reagovat

Moc Vám děkujeme!Po Lumpíčkovi je nám hrozné smutno a čím více se obklopujeme nalezenými veverčaty, tím více si bohužel uvědomujeme, jak výjimečný Lumpíček byl..Ať chceme nebo ne,stále srovnáváme, vzpomínáme a v koutku srdce si přejeme, aby přišel ještě jednou do našeho života tak úžasný a nenahraditelný veveřáček, jako byl Lumpík.Také je nám moc líto, že jsme neměli znalosti a přehled ve veverčích lécích, protože kdybychom věděli to, co víme teď, Lumpíček by ještě žil!Ale tak je tomu asi vždycky..Už to bohužel nejde nikdy vrátit!

5 Gabuldik Gabuldik | Web | 2. října 2010 v 14:49 | Reagovat

je mi opravdu moc líto že Lumpík odešel do nebíčka... alespoň už mu bude dobře,třeba kdyby žil dál,trápil by se nemocí a bylo by to pro něj hrozné teď je v pořádku a je mu určitě nádherně. :'-)

6 valerie koubova valerie koubova | 3. října 2010 v 1:07 | Reagovat

je mi to hrozne lito.ale navzdy zustane ve vasem srdci. =(

7 Vlaďka LUMPIK Vlaďka LUMPIK | 3. října 2010 v 1:52 | Reagovat

MOC VÁM VŠEM DĚKUJEME ZA PŘÍSPĚVKY A MAILY. MOC SI TOHO VÁŽÍME!!!Vlaďka a Martin

8 punerank punerank | E-mail | Web | 27. října 2010 v 0:18 | Reagovat

Byla by nekonečná škoda, kdybyste zrušili stránku tak kouzelnou. I ostatní veveřičky se rády předvádějí. Čtu a čtu - nemůžu se nabažit. Rááda bych si pochovala veverku - i s ryzikem, že mě hlodne. No co, měla bych památku. Jste oba nesmírně obětaví:) Děkuju a fandím!

9 karin karin | 10. října 2011 v 14:22 | Reagovat

tuhle stranku nemužete ukončit.............

10 Magda Magda | E-mail | 10. března 2012 v 23:03 | Reagovat

uz ani nevim jak jsem se dostala na vasi stranku, snad nejak pres Facebook, a klobouk dolu. precetla jsem na jedenkrat vsechny vase prispevky. Lumpicka je mi moc lito, naprosto chapu pocity a bezmoc. Sama jsem totiz takova mala zachranna stanice a  u nas doma se snad uz vystridala vsechny mozna zviratka a plazi :) ted bydlim na byte, tak se musim samozrejme krotit, ale i tak jsem tu ted obskladana svoji zveri, 2 hafani, fretka a spousta mysek -  ty teda vegeti ve svych ubikacich. Zvirata jsou krasna stvoreni, ktere umi vracet lasku a radost, aniz by za to neco ocekavala. Dekuju vsem, kdo jim jakymkoliv zpusobem pomaha. Drzim palce a preju jen to nejlepsi pro Vas a Vase kamarady ;) Majda

11 veverka-lumpik veverka-lumpik | 14. března 2012 v 8:44 | Reagovat

Moc děkujeme, Magdo!

12 Romana Romana | E-mail | 2. září 2012 v 0:23 | Reagovat

Dobrý den, hledala jsem informace o veverkách a ve svém hledání jsem narazila na vaše stránky.jsou velice hezké a našla jsem tu všechny odpovědi na své otázky, se zaujetím jsem četla ba přímo hltala vše co je tu napsané až jsem se dostala k příběhu lumpíčka. v každém slově je cítit jak jste ho milovala a jak nádherný vztah jste měli. Mnohokrát mě vaše vyprávěni velice nahlas rozesmálo a běžela jsem za přítelem s tím že ( tohle si prostě musíš přečíst ) a oba jsme se pak řechtali. Díky vám mám alespon malou představu jak úžasná zvířátka to jsou. konec příběhu mě rozbrečel. je ho škoda!! Romana

13 stefi stefi | E-mail | 1. října 2015 v 20:56 | Reagovat

vim ze to neni aktualni a ze to asi neni nijak zajimave, ale vcera jsem prisla o sveho Ryšu, rok apul stary veveracek, ktery se ke me dostal jednoho letniho dne, obdobi bourek, kamaradka ho nasla v parku jak se plazi, zadni nozky tahal zasebou,otevrene oci ale zjevne nevidel. Jelikoz jsem takova zvireci mama hned si vzpomnela na me. prinesla mi ho v krabicce, mezitim jsem poslala pro koteci mleko, veveracka zahrala, zbavila ho cmeliku(kamaradka zpanikarila zacala se cela drbat a osprchovala se v neoarpalitu) byl huuubeny podvyziveny, ale mlicko mu chutnalo, tak jsem capla klokanku teplou decku a hodila na bricho, na jeste mikinu a vypadala jsem jak tehotna. bylo to moje mimco, neskutecny, okouzlujici, Rysa. Mel smulu od zacatku, hodne veci jsme prekonali, bohuzel posledni oroblem ,ktery se tvaril jako blbost nakonec,mozna vinou prilis invazivni procedury vetu, mi vcera umrel v naruci.mohla bych psat a psat, nikdo nepochopi  kdo to nezazil.dospwla veverka nema zajem se dzruzovat nebo mazlit. o cem pisu neni o veverkach. je to o Rysovi, o veverce ktera dostala sanci zit stastne, spat v perinach, hrat si s plysaky, ktery chtel aby ho mama rozhoupala a hodila z vysoka na postel, aby vedel jaky to je si zalitat jak veverka.je to o veverce ktera mi duverovala tak, ze jsem byla skrys veskerych pokladu, orisky jsem mela na sobe v ponozkach v botach, ktery me miloval tak ze mi kazdy rano cistil kozisek tak dobre ze jsem nosila satky aby nebylo videt jak mam rozcupovany vlasy a strupy na hlave.je to o velke vzajemne lasky a o velke ztrate.mohla jsem udelat neco jinak, mohl to zvladnout, verim ze ano, je mi moc lito ze jsem dala jeho zivot do rukou jinych, dokud jsem ho lecila sama instinktem a poznatky tak jsme byli happy.Mozna to nebylo marny, muj cripple prst po kousanci, bdene noci, meneni plynek kdyz ho zlobil saci reflex. brala jsem ho sebou casto, zaparkovaneho na rameni vzbuzoval usmev a radost po meste a vzdycky jsem mu rikala ze i on maly cripple je k necemu dobry, ze obstastnuje deti a dospeli. kazdy usmev, kazdy slovo a pohlazeni, kdyby jen trochu mohli pomoct Rysovi kdyz potreboval kazdy by pomoh, ale ono to tak nefunguje.je to pribeh co nema pokracovani, protoze nikdo nenastoupi na jeho misto, dalsi postizeny veverce, co by vnesl do ulic ten kouzelny neznamy pocit, jako kdyz pozname vune domova, ten neznamy pocit  obrovske sounalezitosti protoze i my patrime tam odkud byl Rysa, kdyz se priroda jen pro jednou zblizi tak ze se ji muzem dotknout.meli jsme se moc radi ja a Rysa, jako mama a dite, jako partaci, jako duvernici,ja a Rysa. Promin Rysanku, cinky linky uz nezazvoni a kralicka cupicka uz ti hledat nebudu, jsou s tebou. treba se jeste shledame, mrkni na me ja uz budu vedet ty oci bych poznala vsude i kdybys byl zas veverka.moc mi chybis.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama