Naše první veverka Bobinka

25. července 2008 v 18:42 | Lumpík |  Náš veveřáček Lumpík

Naše první veveruška Bobinka

Asi před osmi lety, když bylo u nás na Vysočině přes metr sněhu, jsem našla moje první veverčí mládě. Leželo ve sněhu a bylo již polozmrzlé. Udiveně jsem to "stvoření" vzala do rukou a nepřestávala se divit - nikdy před tím jsem mládě veverky neviděla. Vypadalo to jako miniklokan se silným ocasem nebo netopýr..
Nasoukala jsem to malé polozmrzlé tělíčko do rukavice a dýchala na něho teplo tak dlouho, až se to chlupaté zlaté tělíčko začalo hýbat. Obula jsem rychle znovu lyže a snažila se ho dostat co nejdříve do tepla.
Venku začalo zase silně chumelit a my dvě (teď už vím, že to byla veverčí holčička) jsme to měli přes hodinu domů…
V teple pokoje jsem to maličké stvoření rozbalila mamce na posteli. Mamka nejdřív vykřikla:
"ježíši, co to je?" a z bezpečné vzdálenosti to drobátko okukovala.
Zatím co se mamka s novým přírůstkem seznamovala, mě se honilo hlavou, kde teď v únoru seženu nějaké mléko (neměla jsem ani tušení, a vlastně nikdo z nás, čím toho drobka napájet).
Běžela jsem k nejbližšímu veterináři, který mi řekl, že musím sehnat psí nebo kočičí, případně fretčí sušené mléko. On, bohužel, nic takového neměl a v únoru se moc koťat ani štěňat zrovna nerodí…A tak mi do doby, než ho seženu, dal hroznový cukr a nějaké minerály, které jsem naší holčičce stříkačkou po kapičkách pouštěla do tlamičky.
Měli jsme všichni hroznou radost, že drobeček byl ráno napapaný (po kapičkách pila každé dvě hodiny)a mnohem čilejší než včera.
Ještě večer jsem obvolala několik ZOO až jsem konečně sehnala kočičí mléko v záchranné stanici zvířat u nás na Vysočině.
Když se teď na to zpětně dívám, velmi mě zaráží, že ačkoli přijeli s mlékem, nedali mi (jako čerstvé absolventce teprve prváku na střední škole)vůbec žádné instrukce.
Vůbec mi neřekli, že je životně nutné veveřátku masírovat bříško a zadeček, protože se sami ještě nedovedou vyčůrat. Pohlaví mláďátka také nepoznali. Neřekli mi vlastně vůbec nic… a odjeli. Když jsem načala konzervu se sušeným kočičím mlékem, šokoval mě pohled na malé kousky masa… Bohužel se "záchranáři" spletli. Místo sušeného kočičího mléka mi pánové dovezli konzervu s kočičím masem…
A tak jsem (v té době byl internet v našem malém městě vyjímečný) posháněla knížky, oběhala myslivce a snažila se toho našeho prcka udržet na životě. Jediné dostupné mléko, které mi tak nějak "selským rozumem sedlo" bylo sušené mléko ovesné a sójové.
Když přežila první týden, byl to pořád takový "bobeček" a tak jsme jí začali říkat Bobinka.
V krmení jsme se s mamkou střídaly ve dne v noci, masírovali bříško teplými hadříky a proti nadýmání vařily fenyklový čaj.
Bobinka začala růst a pomaličku přecházela na tužší stravu - mleté oříšky s piškotem a ovesným mlékem.
Pro mě, mou mamku a našeho zlatého kokříčka Aránka (táta sice toleroval, že máme v bytě veverku, ale jakékoli pomoci se striktně vyhýbal)to bylo neskonalé dobrodružství a snaha zachránit toho malého sladkého tvorečka před uhynutím.
Ale Bobinka bojovala, seč jí síly stačily. Přesto, že neměla zrovna ideální náhražku mléka, neměla vůbec žádné zažívací potíže a zdatně přibývala na váze.
Byla krásná! Tmavě červená, drobnější postavičky kašpárka se střapatýma ušiskama a bohatým žíhaně červeným ocasem.
Když ji bylo něco kolem roku, ozvali se opět ze "záchranné stanice živočichů", jestli veverka přežila a že by ji rádi viděli.
Tak jsme se s ní zajeli do stanice podívat. Všichni byli překvapení, jak mohla přežít ze sójového a ovesného mléka a jak je přítulná a krotká.
Pár dní později přijel do stanice pan CSc.Dr.Veselovský, který fotil řadu nádherných a jedinečných fotografií se zvířaty. Z naši Bobinky byl velmi nadšený a udělal nám s ní několik překrásných fotek jak do kalendářů, tak různých mysliveckých knih.
Několik fotografií mi poslal ještě domů.
A díky němu máme tak překrásnou památku na naší veverčí "kariéristku" Bobinku a na nezapomenutelné čtyři roky s ní strávené.
Když ji bylo kolem 4 let, začala trpět na jakési zánětlivé bulky na krku. Chvíli se po antibiotikách zdálo, že je všechno v pořádku, ale po několika týdnech začala Bobinka chřadnout a hrozně ji stvrdl hrudník.
Veterinář jí dal nějaké léky ale naše holčička nás přestala po příchodu domů vítat, pak už ani nic nebaštila a ležela na gauči na polštáři.
O víkendu, když jsem si v posteli četla knížku a venku hodně pršelo, přišourala se za mnou do postele. Vždycky to tak dělala, když se chtěla mazlit. Bylo na ní vidět, že jí je hodně zle.
Vzala jsem ji pod peřinu a hladila tak dlouho až bylo její tělíčko docela uvolněné a chladné.
Přišla mi zemřít do postele. Přišla se se mnou rozloučit.
Moc nám s mamkou chyběla a moc jsme ji obrečely. Její maličká zlatá postavička míhající se po bytě. Dokonce i náš kokřík Aránek ji dlouho hledal a chodil na místa, kde spala, vrtěl tím jeho kupírovaným kokřím ocáskem a čumák strkal do polštářů.
Čekal, že tam zase někde vykoukne ta její zlatá čupřina…a udělá na něj to její tk, tk..
S Bobinkou jsme si zažili moc dobrodružství. Bydleli jsme v paneláku v přízemí kousek od lesa a Bobinka nám hodně často utíkala. Většinou zvonili u nás sousedi "že už jim zase spí s posteli nebo prádelníku" nebo přiběhli děti, že je na pískovišti otravuje naše veverka.
Jednou ale utekla a byla tři dny nezvěstná. Vylepovaly jsme s mamkou všude letáčky, až mi jednou odpoledne mamka volala: "teď hlásili v městském rozhlase, že se našla ochočená zlatá veverka a že je u dcery pána, co má u nás pohřební službu". Honem jsem tam utíkala a opravdu. Byla to Bobinka, zavřená v malé andulčí kleci, vyděšená k smrti. A hádejte, kde ji našli??? Spala v saténu v rakvi!!! A po vyrušení ze spánku se prý vůbec neměla k odchodu a panáčkovala kolem a čekala nějakou tu snídani… A když na ni pustili velkého 60kg psa, aby ji vyhnal, běžela k němu a chtěla si s ním hrát, jak byla zvyklá od nás z domu…
Tak je napadlo, že bude mít určitě vzteklinu a zavolali veterináře.
Ten naštěstí hned poznal, že je ochočená a dodnes jsme mu vděčni za jeho dobrý nápad s rozhlasem, díky němuž jsme se s Bobinkou zase rychle shledali a stali tak u nás v našem malém městě "populárními".
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Polgara Polgara | Web | 7. června 2009 v 15:42 | Reagovat

Zajímavý a pěkně napsaný příběh. Veverky jsou úžasné a dle toho co píšeš, s ní musela být legrace.

2 Lipetka Lipetka | Web | 8. června 2009 v 8:40 | Reagovat

Moc pěkně napsaný příběh. Jen pro někdy příště a pro jistotu. Mě doktor doporučil kdysi, když mi kočka nedonosila koťata a nestarala se o ně, pro první dny místo kočičího mléka, které přišlo za 2 dny, směs smetany, mléka, a žloutku. A místo inkubátoru jsme měli chladící box na pláž s teplýma láhvema, vydrželo to vklidu až do rána.Koťata přežily ve zdraví

3 Ajka Ajka | E-mail | Web | 14. června 2009 v 21:11 | Reagovat

Nádherné.Moc pěkné.Chdunika malinká!!

4 Pett Pett | Web | 11. října 2009 v 0:39 | Reagovat

Zajímavý příběh, určitě ti chybí viď?...Vždycky když si spomenu na Kety(našeho prvního psa), tak se rozesmutním, umřela na přetočení žaludku...ale pak si řeknu že nemám být smutná, a mám byt ráda za tu dobu co sme ji měli a dávali jí svou lásku,byla pro mě jako druhá máma, vždycky za mnou utíkala do školky XD...jako štěně jsme na ni narazily náhodou, když moje mamky s bratrem a sestrou šly na veterinu s naším tehdejším kocourem, tak rtam byla, měla být utracena, protože se narodila 8má v pořadí a už nebyla čistokrevný Německý Ovčák...:0)

5 Eloush Eloush | Web | 1. prosince 2009 v 17:44 | Reagovat

tyjo...lidi kolem mě měli vždycky štěstí a nějaké to zvíře našli...já bohužel nikdy...a ty jsi našla veverku!!! chtěla bych být tebou!!

6 jolča jolča | 9. ledna 2010 v 19:55 | Reagovat

Ty ses měla. To já jsem nikdy nic takového nenašla a i kdyby nemohla bych si jí vzít domů. Ale já bych jí aspon zahřívala. Chudinka to by mi jí taky bylo líto...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama