Náš veverčí chlupáček

25. července 2008 v 18:44 | Lumpík |  Náš veveřáček Lumpík
Lumpík
Doma jsme pořád měli hodně zvířat. Od základní školy jsem jezdila na koni, pak jsem měla kobylku svou, z dětství do dospělosti se mnou prošel můj největší čtyřnohý kamarád - zlatý kokršpaněl Aránek (17 let)a pořád jsem domů nosila a piplala společně za velké podpory mojí mamky, nejrůznější zvířátka od ptáčků počínaje, přes srnče a divočáky konče..
Ono, když se člověk denně pohybuje s koněm v přírodě, narazí na spoustu zraněných či handicapovaných zvířat.
A tak jsem za ten čas nasbírala informace čím a jak tyto sirotky vypiplat a zda je vypustit zpět do přírody nebo pro ně najít vhodné místo k poklidnému žití v blízkosti člověka.
Osud tomu chtěl a my jsme s přítelem odcestovali do Bavorska - do Mnichova.
Oba pocházíme z Vysočiny a vyrostli jsme obklopeni zvířaty. Byl to pro nás tak trošičku šok, být najednou úplně "sami".Bez žádného chlupatého stvoření, co se k vám večer schoulí a studí vás vlhkým čumáčkem.. Protože jsme ale byli celý den v práci, sdíleli jsme naše chvíle doma alespoň s křečky, barevnými myškami a začali polehoučku zvažovat fretku…
Ale místo fretky……
……………..Bylo to v létě, první týden v srpnu 2007.
Můj přítel Martin mi volal, že našel malou veverku. Že se nehýbe a je slepá. Ale žije.
Moje první reakce byla 'ať ji božínku, hned přiveze'. Když jsem ale položila telefon, začalo se mi hlavou honit, jak to zvládneme časově, oba hodně pracujeme, dovolenou si nemůžeme dovolit. Pak jsem měla hrozný strach, že to maličké zemře jako Bobinka a že to budu prožívat všechno znova..
Tak jsem zavolala Martinovi zpátky, ať ji tam nechá a odejde pryč, aby si pro ní mohla veverčí maminka doběhnout.
Hodně se stává a na vlastní oči jsem i viděla, že při přenášení veverčat se mamince někdy prcek vysmekne a spadne. Ona si ale umí svou ratolest dobře spočítat a vrátí se pro svého sirotečka na zem. Pokud je ale veverče nějak nemocné nebo postižené, milá maminka ho sama z hnízda vyhodí a tak zajistí přežití pouze silných a zdravých jedinců. Nedělají to pouze veverky, je to takový nepsaný zákon přírody.
Ten den navečer volal ale přítel znovu, že už jede domů a že tam to veverče pořád leží a už je takové ztuhlé… No, řekněte… vy by jste ho tam nechali?
A tak jsem utíkala honem do zverimexu tady v Mnichově shánět kočičí mléko a nějakou stříkačku, v lepším případě lahvičku.Hlavou se mi honily předchozí špatné zkušenosti s hledáním kočičího mléka u nás v Čechách, tak jsem moc nedoufala v úspěch.. To jsem ale zapomněla, že jsem v Německu.Prodavač v obchodě mi nejen nabídl kočičí mléko ale dokonce jsem si mohla vybrat dle složení pro jaké zvířátko je mlíčko určeno a jestli chci klasic nebo bio.Pak mi vyřádkoval na pultě několik flaštiček na napájení, od maličkých pro myšičky až po větší pro fretčí mláďata.Nakonec mě zásobil knihami, abych věděla, kdy a jak krmit, masírovat bříško a zadeček (bez toho by každé zvířecí mládě uhynulo - nedokáží se sami vyprázdnit), vše zabalil do hezké zvířátkové taštičky a popřál hodně štěstí.Opařená blahem a štěstím, že jsem koupila v jednom obchodě uplně všechno, co jen může takový veverčí prcek momentálně potřebovat, jsem utíkala domů, abych mohla netrpělivě příchod té veverčí droboti vyhlížet z okna.
V kuchyni na lince už čekala horká voda, sušené mlíčko, připravený pelíšek (zimní čepice s hadříky uvnitř) a já se nemohla dočkat, kdy už konečně ti dva dorazí.Když Martin přijel, celý dychtivý držel v dlaních chomáč sena a tam se choulilo malé, ještě slepé, zlatočerné veverčí mláďátko s perličkově bílým bříškem. Muselo mít hlad a být dehydrované a vyčerpané, jestli tam leželo celý den..Nabídla jsem mu mlíčko a kupodivu tomu stvořeníčku začalo chutnat. Z počátku se mu nelíbil dudlík, který byl příliš veliký ale když jsem zvolila ten maličký - pro myšky - byl náramně spokojený a jen si pomlaskával.
Pak jsme mu teplými hadříky masírovali bříško a zadeček. A tehdy jsem řekla poprvé "a je jej, on je to kluk".Od doby, kdy jsme měli první veverku Bobinku jsem se hodně začala o veverky zajímat a většina lidí, co měli samičky (stejně jako my), neměli žádné větší problémy. Za to lidé, co měli doma samce byli nešťastní až zoufalí, hodně často pokousaní s vážně zdemolovaným bytem.. Takový veveřáček často končil rychle v lese, kde ho s největší pravděpodobností brzy něco chytlo (kuna, dravec), protože veverka vypuštěná "z obýváku do lesa" je bez předchozí přípravy ztracená.
Při této představě se mi honily chmurné myšleny hlavou… Co až vyroste? Kam s ním tady v Německu? Můžu ho vůbec vést přes hranice, když je to zákonem chráněné zvíře?Ale moje chmurné myšlenky mi zahnalo drobné černé zvířátko ve veverčím kožíšku… Blechy! Ten maličký drobeček byl plný blech a klíšťat. Ty bestie by ho snad zaživa nejradši sežraly! Blešky jsme vysbírali (oproti psím jsou menší a měkké - jsou to takoví jakoby "broučci"), klíšťata vytočili a malého drobečka uložili do jeho vyhřátého pelíšku.
A noční papací směny začaly… Zhruba každou třetí hodinu jsem vstávala a vařila tomu capartovi mlíčko. Tu a tam jsem preventivně přimíchala fenyklový vývar proti nadýmání a kapku medu a malý sladký chlupáček se mohl umlaskat blahem. Když to šlo, brali jsme si ho na střídačku s sebou do práce, když to nešlo, museli jsme si "na chvíli odskočit domu". Později už to dopoledne moc nešlo, tak měl malý chumláček dopoledne půst a baštil až v poledne po třech hodinách. Veverčí maminky jsou také dopoledne aktivní a shání si potravu, takže veverčí ratolest musí čekat až se "mléčný bar" vrátí z lovu…
Asi pátý den u nás se mu uplně otevřela jeho černá očka a začal se pomaličku pozadu pohybovat v kruhu po gauči. Když jsme ho ale nechali "pohybovat" delší dobu, začalo to malé stvořeníčko pískat a čumáčkem oňufávat deku na gauči. To už se ale řítili páníčkové s lahvičkou výtečného mlíčka a malý křiklounek si začal jen sladce pomlaskávat. Masírování bříška a vůbec celého jeho heboučkého a velmi lesklého tělíčka měl ze všeho nejraději. Uplně se uvolnil, povolil všechny svaly a slastně přivíral ty jeho černé borůvky… a to mu zůstalo do dnešního dne.
Postupem času už začal Lumpík hlasitě dávat najevo, kdeže se flákáme s tím mlékem a že už tady čeká celou věčnost. Několikrát nás v noci vzbudilo hlasité kňourání a při rozsvícení světla jsme mohli jenom vidět jeho střapatou ještě ne příliš stabilní hlavičku, jak vykukuje z čepice a dožaduje se své pochutiny. Celí ospalí jsme se šourali do kuchyně vařit vodu a honem dokrmit to hladové mládě, než nám jeho čím dál hlasitějším pískotem probudí sousedy.
Strachování, že by mohl zemřít nás celkem rychle opustilo. Malý cvrček se měl čile k světu a jen co se udržel na jeho vratkých nožičkách, začal balancovat po gauči. Sledovali jsme, jak mu roste srst, jak se mu objevují na spodním patře první maličké bílé zoubky a s radostí jsme po něm sebrali jeho první bobeček. Tehdy jsme věděli, že máme vyhráno! Přežije!
Kdo neměl doma nikdy veverčí miminko, nedokáže si vůbec představit, jak sladké to mládě dokáže být. Sápe se na vratkých nožičkách k vám, snaží se vám dívat těma jeho perleťovýma černýma očkama do obličeje a poslouchat intonaci vašeho hlasu. Moc rád se přitiskne v posteli k vám a nechá se hřát a konejšit bušením vašeho srdce. Určitě se mu potom zdá o jeho veverčí mamince a sourozencích..
Když se moje mamka zase dozvěděla, že máme druhé veverče, málem se z toho radostí rozbrečela a nemohla se dočkat až toho nalezenečka přivezeme ukázat do Čech. Moje mamka dobře věděla, jak bylo nemožné před deseti lety v Čechách sehnat jedinou knihu o veverkách nebo vůbec nějaké informace o jejich chovu. Věděla, jak vykulený byl vždycky veterinář, když jsme za ním s Bobinkou přišy.
Tady v Německu je situace jiná. A jsem za ní hrozně moc vděčná! Na internetu je několik záchranných veverčích stanic, kam si člověk může zavolat, poradit se, případně zakoupit pro nalezené veverče VEVERČÍ SUŠENÉ MLÉKO.
Nebo knihu: http://www.gestreift.info/buch.htm kde se dopodrobna dočtete uplně všechno o chovu a zdárném vypiplání veverek
Modrou knihu "Zurück in die Freiheit' (zpátky na svobodu), napsanou veterinářkou a chovatelkou veverek v jedné osobě, považuji za jednu z nejlepších knih o veverkách vůbec.Je zde maximum informací, fotografií a obrázků, co si chovatel může přát ale hlavně tam najdete dopodrobna rozepsané veverčí nemoci a přesné dávkování nejrůznějších léků ale i medikamentů na odčervení, protože přijdete-li k veterináři s veverkou, ve většině připadů je pan doktor v koncích…
Pak jsme tu narazili na pár moc zajímavých knih, co se všechno hlodavci mohou naučit, jak je zabavit různými hrami a také jak se čich a inteligence veverek začíná používat v protidrogové sféře.
Náš veveřák se stal naším velkým kamarádem. Nechtěli jsme ho jen tak strčit někam do voliéry a tu a tam se na něj jít podívat. Chtěli jsme aby, měl k dispozici co nejvíce prostoru a tak často, jak to jen jde, byl ve volné přírodě.
Ve veverčím obchodě jsem zakoupila kšírky a mini samonavíjecí vodítko. A začali jsme pomaličku podle knížky zkoušet, jestli to zabere i na našeho cvrčka. Po pár dnech mu bylo uplně fuk, jestli má nějaké kšírky nebo ne. Metoda zabrala. Vodítka si ani nevšiml. Začali jsme ho tedy brát pravidelně ven, do lesa.. Teď, po jednom roce věku, když Lumpíkovi zapneme kšírky, okamžitě upaluje ke dveřím a běhá a panáčkuje kolem nich a přesně ví, že nastal ten okamžik… Na místech, které dobře zná (zahrada s několika ovocnými stromy a ořešáky) se už pohybuje zcela volně. Vždycky se nás ale drží v dohledu a přiběhne (zatím).
Při cestování v autě buď spí v přepravní kleci ve svém pelíšku nebo spí volně u mě na klíně. Občas děláme přestávky, tak si může vyběhnout i ven. Celou dobu je klidný, posedává, kouká nebo se mazlí na zádech. Je to takový P O H O D Á Ř.
Jeho povaha je na veverku velmi nezvyklá. Je to takový pohodář, klidný hlodavec,nic neničí, nešílí po bytě, ve voliéře ani venku v lese. Na zahradě je s námi uplně bez vodítka a nikdy se nevzdálí příliš daleko. Vůbec není agresivní - ještě nikdy nikoho nekousl a neukázal jedinou známku samčí agrese(?) a kromě gumových čudlíků na ovladači televize, doma nic nezničil. Tu a tam se sejde s nějakou veverkou a řádí společně ale nejraději kontroluje jeho spižírničky a mazlí se na klíně(viz foto a video) Když přijdeme domu a on uslyší známý zvuk cinkání klíče v zámku, celý přeležený vykoukne z nějakého doupátka a běží nás přivítat. To pak panáčkuje kolem nás, natahuje se do výšky nebo nám zrovna hupsne ze svých lián na rameno, očichá tvář a vyčkává, co dobrého jsme mu donesli tentokrát..
Schovává si oříšky, ovoce a vůbec zbytečky potravy všude po bytě, který se pomaličku změnil ve veverčí ráj (plný šplhaček, mostků, prolízaček..). Vzorně je zatlačí co nejvíce do roku a vrství na ně nové a nové pochutiny. To si pak obouváte boty s ořechy, když sáhnete do bundy pro kapesník, objevíte tam nečekaný poklad, no a když jdu luxovat… tak to jen zvoní…A pak musí chudák začít nanovo… Právě teď objevil Lumpík fantastickou prostornou spižírničku pro své dobrůtky: Martina prádelník. Už si umí vlézt do skříně, přesto, že je zavřená, kde se mu naskytne nekonečné množství možností, kam ukrýt své oříšky..
A jak je to s chovem veverky podle zákona? Podle zákona je veverka chráněné zvíře a nikdo ji nesmí "vlastnit". Ať v Čechách nebo v Německu. Takže chcete-li mít veverku, musíte si zažádat na krajském úřadě o výjimku ze zákona. Je to lítání a vyřizování, ale člověk má potom "klid". My jsme potřebovali ale s tímhle chráněným zvířátkem ještě přejíždět hranice… Takže o něco vyřizování navíc.. Nakonec jsme ale i to zvládli a máme teď ke všem těm papírům ještě cestovní průkaz pro zvířata v zájmovém chovu. Správně by měl mít ještě i čip aby tak byla neměně prokázaná jeho totožnost. a nešel zaměnit za veverku jinou (neskutečně směšné zákony). Protože to ale žádný chovatel nedoporučuje - veverky jsou velmi choulostivá zvířátka a zásahem čipu by mohla lehce uhynout - podařilo se mi i toto obejít. Když byl náš prcek asi dva měsíce starý, všimli jsme si, jak divně drží oříšek. Jakoby se mu tam ty jeho prstíky nějak nemohly vejít, či co.. A tak jsme začali počítat… Všude pět, jen na levé přední tlapce šest… Mysleli jsme, že snad máme vidiny, ale je to opravdu tak. Na přední levé tlapce má náš Lumpík o jeden prst víc..………A díky tomu je také neměně identifikovatelný, takže po dlouhých ceremoniích mu byl čip prominut!
Kolem půl roku života měl Lumpík celkem velké problémy s línáním - vypadala mu uplně srst na ocásku a hodně i na zadečku. Tehdy se nám potvrdilo, jak moc důležité je nejen veverku, ale i každé jiné mládě (v divočině odchycené dvojnásob) odčervit!!!! Jednou až dvakrát do roka.Po odčervení se Lumpíkovi až zázračnou rychlostí opravila matná a vylínalá srst v srst krásnou hustou lesklou a viditelně přibral na váze. (Kdyby jste kdokoli potřeboval poradit čím odčervit nebo jaké léky a hlavně kolik (důležité pro veterináře) klidně mi napište, já Vám ráda přepošlu info + přesné dávkování z té knihy, příp. knihu celou).
Právě touto dobou, kdy vznikl tento web, je Lumpíkovi 1 rok.
Přejeme vám hodně zábavy u prohlížení fotek a videí toho našeho veverčího kulíška
Vlaďka, Martin a Lumpík
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 maky maky | Web | 6. června 2009 v 19:22

je tro tu boží a úžasný

2 Polgara Polgara | Web | 7. června 2009 v 15:53

Koukám, že si s tím dáváš velkou práci. Já jsem nevěděla to s tím masírováním a to jsme nedováno vypouštěli našeho zajocha do obory, takže díky za tip, pro příště to budu vědět.

3 Dadada Dadada | 9. ledna 2010 v 21:40

to musí dát práci (ale nenechala bych ho tam ležet! )

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama