Záchranná stanice pro veverky

4. října 2012 v 18:27 | Lumpík
Nemůžu sem prostě nepřidat tohle srandovní video Smějící senašich dvou chlupáčků z dnešního odpoledne, u kterého se snad každý "veverkomil" musí od srdce zasmát:

 

ZÁCHRANNÁ STANICE VEVEREK - veverčí deníček

3. srpna 2012 v 17:43 | Lumpík
Z nedostatku času pro přidávání veverčích fotek a příběhů našich malých nalezenečků jsem předala "péči" o tyto stránky kamarádce. Jelikož ale nastaly určité problémy a zmatky, veškerá data za rok 2012 jsem musela na čas stáhnout, dokud si nenajdu čas, vše projít a překontrolovat.
Musím upřímně říci, že jsem byla přímo šokována Vašemi ohlasy a dotazy, co se stalo s celým obsahem za rok 2012.
Jsem moc ráda a velmi mě těší, že jsem mohla touto cestou rozšířit v České republice informace o veverkách a jejich životě (což svědčí i o množství prodání mých malých publikací o veverce obecné).
Tyto stránečky ale vznikly v podstatě náhodou - díky našemu nalezenému veveřáčkovi Lumpíčkovi a proto bych chtěla u toho také zůstat.
Z časových důvodů absolutně nestíhám psát o nalezených veverčatech, protože téměř za každým malým veveřátkem se skrývá zajímavý příběh.. ty se mi pak hromadí a hromadí a já marně čekám na dovolenou, kdy jsem si vyhradila celý den na úpravu a poslední zprávu na těchto stránečkách.
Se stovkami lidí, kteří nám velice pomáhají v oblasti záchrany veverek jsem denně v kontaktu na facebooku, kde kolují nejčerstvější fotky, příběhy, kde si navzájem radíme a podporujeme se v těžkých životních chvílích, které nás s veverkami a jejich vracením zpět do přírody spojují. Také našim sponzorům denně zasíláme nové informace, fotky a příběhy mláďat, která právě přišla k nám.
Bohužel je tato metoda "informací" na blogu velmi pomalá, velmi dlouho trvá, než se jakákoli fotka (kterou musím nejprve několikrát změnšit a několikrát vyzkoušet, zda je možné ji vůbec zveřejnit) vůbec zobrazí a když už se zobrazí, vůbec to není tam, kde bych si to přála.
Vzhledem k tomu, že kontakt na několik záchranných stanic veverek je na internetu okamžitě možné najít, vrátím sem několik dat z roku 2012 a z časových důvodů nebudu na těchto stránkách dále nic přidávat.
Pokud budete mít nějaké dotazy ohledně nalezeného veverčete, kontaktujte záchrannou stanici pro veverky nebo napište emai. Ráda Vám (jak mi to jen čas dovolí) odpovím.
Děkuji za pochopení a přeji Vám všem krásné léto a dovolenou!! Vl.



PRVNÍ LETOŠNÍ NALEZENEČCI

Zima nás pomalu opouští a o pomoc se přihlásili první letošní nalezenečci a pacienti.

Přes zimu u nás sídlí několik veverek, které se k nám dostaly jako veverčata pozdě před zimou a už by se na tuhou zimu nestihly připravit, tak si užily krásné teplé pelíšky v blízkosti člověka a mohly si vychutnávat plnými doušky denně čerstvou potravu a stále plné mističky. Až budou delší a teplejší dny, přesunou se všichni do velikých výpustných voliér k lesu a po pár týdnech se vrátí zpět do přírody, jako silní, zdraví jedinci.

Letos se u nás také uchýlilo celekm 16 plšíků, kteří si ještě užívají zimní spánek.



Zima je pro nás "veverkáře" období klidu a přípav, stavění nových výspustných voliér a informování veřejnosti.

Pořádáme různé semináře, chodíme do škol a školek a seznamujeme s nutností záchrany zvířat.

Bohužel tuto činnost vykonáváme všichni jako hobby, čili při zaměstnání nebo mateřské, tak jsme samozřejmě za všechny nové členy a za jakoukoli pomoc moc vděční!



Všichni, kdo se podílíme na záchraně veverčat, neodmítneme samozřejmě pomoc ostatním zvířátkům, pro které není nikde jinde místo, takže se staráme také například o mláďata divokých králíčků a zajíců a malých plchů..

Právě letošní rok začal mláďaty zajíčků polních, kteří potřebují absolutně jiné mléko, než kterým se krmí veveřátka:



Ve veverčím pelíšku se odhehrávají denně příběhy malých nalezenečků.. po té, co otevřou oči a oběví se navzájem, začínají se pomaličku pošťuchovat a olizovat, začínají sledovat, co ten druhý zrovna baští a nejkrásnější momentky jsou když můžete načíhnout do veverčí postýlky po krmení, když všechna veverčata s plnými bříšky spokojeně usnou:




Ve čtyřech týdnech otevřou veverčata oči a pak je možné denně sledovat jejich rychlé pokroky. Jakmile začínají pomaličku přecházet na pevnou stravu, začíná i období pro nás "pozorovatele" nejkrásnější.

Veverčata si spolu úžasně vyhrají, schovávají se jeden druhému, jukají na sebe, bafají na sebe za rohy, začínají svými maličkými zoubky ochutnávat první pevný oříšek a při tom všem vydávájí hrozně legrační kňouravé zvuky...a sledovat je při tom všem je opravdu ZÁŽITEK..


O tomto víkendu jsme otevřeli oči a nestačili se divit, jak je ten svět veliký:





Po každém nakrmení ale i mimo něho je nutné veverčeti se pomoci vyčůrat. Barva moči vypovídá mnoho o zdraví veverčete a pomáhá při léčení. Malá veverčata se zhruba do pěti týdnů věku nedokáží sama vyprázdnit a pokud nemají jejich matku, která se o ně stará, musí se i pečovatel postarat o čistotu a správné pravidelné vyměšování, bez kterého by mládě zahynulo na otravu organismu.

Malá veveřátka při vyměšování zavírají slastně oči a je na nich vidět (a někdy i slyšet) jak se jim při vyměšování náramně uleví:

Naši kočičí kamarádi, dohlížeči



Víkendové překvapení ve veverčím krmítku

Při dnešním doplňování krmení nás všechny čekalo milé překvapení v podobě doslova "k prasknutí nacpaného" plšího samce, který se uvelebil přímo ve veverčím krmítku na stromě:


Víkend často znamená nějaké to"zvířecí dobrodrůžo".. Tentokrát jsme zachraňovali veverčata ze stromu na balkoně v 8. patře.,,

Maminka veverka se rozhodla, že je to ideální místo pro narození jejích potomků a denně za nimi šplhala do osmého patra po zdi.. Někdy se jí to nepovedlo a o patro se "přepočítala" a skončila u sousedů v obýváku..

Jelikož už ale veverčata otevřela oči a velmi nebezpečně balancovala na větvích stromečku v osmém patře, musela se mláďata i s matkou odchytit a umístit v jejich novém "dočasném" domově v prostorné voliéře.

Vzhledem k té výšce jsme měli opravdu strach pro jakýkoli velký manévr, aby se veverčata nepolekala a v šoku nepopadala dolů.. Dole stála sice pomoc s roztaženou sítí, ale takové situaci jsme se chtěli za každou cenu vyhnout.

Naštěstí měl přítel Martin dobrou a tichou taktiku, celý strom obalil ochrannou sítí a tak jsme jedno veveřátko po druhém pomaličku pochytali a umístili do teplých boxů:






Přesto, že se snažíme specializovat na veverky, neodmítli jsme pomoc ani malému páru liščátek, která by jinak byla odsouzena na smrt, protože jejich matku přejelo auto a žádná jiná záchranná stanice se jich nechtěla ujmout.

Zatímco zdravá veveřátka dokážeme připravit na návrat do přírody, ve které jsou potom schopna sama přežít, najít si své teritorium a postavit svá hnízda, u lišek nic takového možné není. Pro liščata musíme najít trvalý domov u člověka, protože vrátit je zpět do lesů, není bohužel možné...

Naštěstí to vypadá, že jsme pro malé sestřičky našli trvalé místo u rodiny Sklenářových, žijící na Šumavě. Už jedno lišče mají a zdárně se starají o naše vypuštěné veverky a zásobují nás spoustou překrásných fotek z jejich života a sami zachránili, uzdravili a zpět do přírody vrátili už celekm 12 srnčat. Při zveřejnění prosby o nový domov na mém facebooku se sami přihlásili a tak se k nim kromě několika našich veverek budou stěhovat i obě liščí holčičky.

Nezbývá, než tedy malým slečinkám popřát hodně štěstí v novém domově!


...bílý ocásek?




Často se nám stane, že se k nám dostane veverče, které má bílou pacičku nebo ocásek (jinak mají veverky vždy bílé pouze bříško).

Ve velkoměstech - v parcích je tento jev čím dál častější. V Havlíčkově Brodě, odkud pocházím nám paní Fialová pravidelně zasílá fotky veverek, které jsou strakaté (hnědá s bílou) a i černé, s kompletně bílým ocasem a bílými rukavičkami.

Ani v letošním roce tomu není jinak. Dostalo se k nám již v pořadí šesté mládě s částečně bílým ocáskem.

Raritou je ale sameček překrásné pískové barvy, kterého zdobí od poloviny bílá část ocásku.

Všichni mu tu říkáme "Blonďáček". A souběžně s ním, i když zcelá jiného místa a o pár dní starší, se k nám dostal sameček, který má také částečně bílý ocásek a oproti jiným veverčatům neskutečně kulatou hlavičku..


Cestování

Když jsou nalezená veverčata opravdu doslova "na druhém konci republiky", snažíme se je prostřednictvím hodných lidí dostat co nejrychleji do naší blízkosti. Tak to bylo i u čtyř veverčat, kdy nás paní Vladyková kontaktovala a mláďata se velice rychou cestou dostala z Brandýsa vlakem do Prahy, odtamtud je vyzvedl náš známý Radek Beránek, který mláďata zavodnil a dodal jim potřebné živiny pro další cestu - z Prahy k nám na Vysočinu, kdy cestovali spolujízdou s panem a paní Zounkovou, kteří se nám přihlásili na facebooku.

Dokonalá souhra náhod a okolností dopomohla k tomu, že se mláďata v pořádku dostala k nám a nyní už se těší pevnému zdraví a váze kolem 60g.


íky záchraně veverek, kterou při svém zaměstnání (ale jak to tak bývá už také přímo v zaměstnání) vykonáváme, jsme poznali spoustu moc úžasných lidí, se kterými jsme nadále v kontaktu a od kterých dostávám jak emailem, tak i na facebook spoustu fotek s veverkami a také čerstvé zprávy, fotky a videa o veverkách, které jsme společně v jejich lokalitě lesů, vrátili do přírody.

Tito "zvířátkomilové" nám také moc pomáhají při výrobě domečků a krmítek pro veverky, výpustných voliér,protože jejich pořízení je pro nás velmi nákladné.

Chtěla bych jim všem touto cestou ze srdce moc poděkovat, protože bez jejich pomoci by naše činnost nebyla možná.

Vytvořili jsme společně velký okruh "veverkářů", který se (díky Bohu!!) stále rozrůstá a proto mezi námi kolují i moc zajímavé a veselé veverčí fotky na rozveselení.

Ty nejčerstvější právě přikládám:

KDYŽ VYRAZÍ VEVERKY NA VÝLET:

HÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉJ ČÍŠNÍKU, OBJEDNÁVÁM ČTYŘI VLAŠÁKY!!!




Protože se k nám dostávají mláďata ve velmi zuboženém stavu, postupem času jsme si vytvořili opravdu pevný seznam jedinečných léků pro veverky, které rychle zabírají a veverky na ně dobře reagují.

Mezi ně patří i homeopatika, která jsou u takto malých hlodavců neskonale účinná.

V posledních dnech jsme všichni velice nadšeni z vitaminového a minerálního preparátu uměle krmené veverky.

U nemocných veverčat vrací velmi rychle sílu a vitalitu, zbavuje mláďata zažívacích problémů a dodává jim potřebné vitamíny, minerály a vlákninu, vše na zcela přírodní bázi (rakouský bio-výrobek).

Malým veverčatům jsme ze začátku skepticky přidávali trošku do mléka, ale nyní už vidíme jednoznačný účinek a díky velmi sladké chuti javorového sirupu, který je v prášku obsažen, dostávají veverčata prášek jen tak na lžičce a všichni naši pacienti ho doslova "vyluxují" ze lžičky..

I starší nemocné veverky se na tuto pochutinu vrhly s nadšením a tak jsme mohli po několika dnech zaznamenat krásnou lesklou srst namísto olínalých míst v kožíšku, větší chuť k jídlu u nemocných mláďat a lepší a rychlejší hojení ran.

Děkujem moc paní Evě Koblížkové, která nás na tento jedinečný přípravek dovedla!!!!



A další papání pro dospělé gurmány:


MALÝ ZÁZRAK
Tak by se nechalo nazvat přežití dvou malých novorozených veveřátek, teprve několik dní staré veverčí slečinky Barušky a Barborky, ještě se zbytkem pupeční šňůry. Jsou to nejmladší členové ze všech nalezených veverčat v letošním roce a nikdo jsme moc nedoufal, že malé slečinky přežijí, protože se k nám dostala opravdu na hranici života a smrti (podchlazení). Ale malá Baruška a Barborka bojovaly o život, co jim síly stačily a tak už se dnes (po třech a půl týdnech boje) nebojím říci, že mají vyhráno! DNES MALÉ PRINCEZNY OTEVŘELY OČI, což znamená podle zpětného dopočítání, že se k nám dostala ve věku pouhých 3 dní!!!
Díky jejich až dojemné síle žít jsme nelenili a i v noci každou druhou hodinu vstávali a krmili. Největší odměnou nám byly malé a pravidelné přírůstky na váze a hlavně sledování, jak se malé veverče vyvíjí, jak se mu oddělují prsty od sebe, jak mu rostou drápky, jak se na růžové slaboulinké kůži oběvují první známky srsti...
.. a po dvou týdnech je konečně také vidět, jakou barvu si malé bojovnice po zbytek svého života ponesou..Hnědá se zlatým lemováním bříška, černým ocáskem a běloučkým bříškem..
Nyní je oběma holčičkám přesně čtvrtý týden..



Čtyřtýdenní mládě v porovnání s dvoutýdenním:


Všichni jsme moc rádi, že je konečně i v České republice dostupné veverčí mléko a hlavně můžeme konečně objednat i mlezivo (první husté mléko plné obranných látek a výživy pro novorozené veverče) a že je tak možné zachránit a "vykrmit" i opravdu novorozené veverčí cvrčky, které jsou ve vývoji i vitalitě naprosto shodné s veverčaty nalezenými v pozdějším věku a je bez problémů možné vrátit je zpět do přírody!
Toto je veverčí mlezivo, které se od veverčího mléka liší hlavně složením, ale také vůní a nazlátlou barvou (mléko je barvy bílé):


A díky kvalitnímu mléku a kvalitnímu krmení a péči dokážeme zachránit život i takovýmto veverčím miminečkům, které jsme přijali minulou středu (mimochodem všechno jsou to opět holčičky):



ZÁCHRANNÁ STANICE VEVEREK - veverčí deníček

11. září 2011 v 14:29 | Lumpík
Záchrana veverky obecné je velmi, velmi časově náročná záležitost, ale kdo jednou měl doma veverče a měl tu čest ho vypiplat mlékem, pozorovat jak roste a vyvíjí se a nakonec ho mohl připravit na návrat do přírody a otevřít mu dveře voliéry zpět do volnosti... Nemohl zažít nic krásnějšího:

Albíčko veverky Yody


Nezapomenutelné dojemné momenty:
 


ZÁCHRANNÁ STANICE VEVEREK - veverčí deníček

12. června 2011 v 11:20 | Lumpík |  Záchranná stanice veverek
MALÁ STATISTIKA
K dnešnímu červnovému dni bylo přijato do naší záchranné stanice již celkem 118 veveřích nalezenců.
Barevně převládají letos veverčata všech odstínů rezavé barvy, hnědých a černých je mnohem méně než v loňském roce.
A co se pohlaví týče, vedou zatím veveří holčičky.
Nejmladší veveřátka, co jsme v letošním roce přijali, byli pětidenní čtyřčata, která k nám přišla hned začátkem května a zatím nejzajímavější barevná variace nalezených veveřátek se oběvila před třemi týdny. Jde o veverčata s koncem bílého ocásku a šedomodrým tělíčkem (viz fotografie).
Většina veverčat se k nám dostane podchlazených a dehydrovaných, některá mají rány od predátorů, kteří je napadli, resp. jejich hnízdo, další veverčátka přijdou se zlomeninami, abscesy a různými vnitřními zraněními, kde je nutné vždy okamžitě jednat a udělat na vetrinární klinice různá vyšetření.
V současné době máme v záchranné stanici 58 veverčat, která se díky jejich trvalým zraněním (částečné ochrnutí, slepota, hluchota, koordinační problémy, záchvaty..)nemohou již nikdy vrátit do přírody.
U některých veverčat je to opravdu NIKDY a mohou si tak celý život užívat komfortu v naší stanici spojeného s velikými voliérami a stále plnými mističkami a pravidelným veterinárním ošetřením, které zajistí většině veverek poklidné a bezbolestné veselé žití po poku hodných lidí, které veverky opravdu milují a pečlivě a vzorně se o ně starají.
K těm nejzajímavějším případům, o kterých bych se v tomto měsící chtěla krátce zmínit, a které nám udělaly velikou radost, přesto, ženepatří mezi nalezence ale narodily se všichni naší veverušce Lilly u nás doma, jsou naši malí burunduci:

K prvním zuboženým nalezenečkům měsíce června patří dvojice nepříbuzných vevečat z Tábora a Liberce
samička "Skippy" a sameček "Cvaldík". Přesto, že jsme pracovně v Německu, velmi často nás kontaktují zouvalí lidé z Čech s nalezeným veverčetem, kteří už kontaktovali "záchrannou stanici veverek v Čechách", ale ta si pro veverče odmítla přijet, protože je to hodně km a protože se to kvůli jednomu zvířeti prostě nevyplatí..
Ještě, že máme spoustu přátel, kteří nekoukají jen na prachy a mají srdce na tom správném místě a jsou schopni se v takových situacích o mládě postarat a předat nám ho, jak tomu bylo i v případě těchto dvou sirotečků:


Koncem května se k nám také dostala čtveřice mláďat - nejprve dva bráškové, sameček "Lupí" s bráškou "Bennym" a o necelý týden později dvě další veverčata, která společně absolutně předčila všechna veverčata doposud přijatá, svou naprosto ojedinělou barvou a všichni jsme hrozně zvědaví, jak budou zbarveni, až vyrostou:























Již čtvrtý den jsou dnes u nás rezaví sourozenci, kteří byli nalezeni při pádu starého stromu, který se zřítil při víkendové bouřce a silném větru přímo na garáže a silnici.
Při jeho odklízení byla nalezena již v kritickém stavu a velmi podchlazená a částečně už apatická čtyři veverčata.
Dvě z veverčat byla k tomu ještě velmi vážně zraněna, měla dýchací cesty plné krve a i při velmi rychlém jednání a ošetření se nám jednoho malého veveřího kluka již nepodařilo zachránit.. Zemřel asi půl hodiny po převozu k nám.
U takto malých, ještě slepých veverčat je velmi obtížné určit vnitřní zranění, která jsou po pádu z takovéto výšky na tvrdý beton velmi častá a u takto malých zvířátek je operativně nelze odstranit.
Může dojít k natržení nebo celému utržení některého z vnitřních orgánů a následnému vnitřnímu krvácení, vážnému poranění hlavy a silnému otřesu mozku...
I přes veškerou naši snahu takto zraněnému mláděti již nedokážeme pomoci a nezbývá, než ho nechat v teple, klidu a blízkosti jeho sourozenců.. navždy odejít..
Přesto, že se nám další tři sourozenečky (jednoho brášku a dvě sestřičky) snad podaří zachránit, smrt veverčete je vždycky velmi smutná a všechny nás velmi zasáhne a náladu u nás dokáže proměnit na bod mrazu..
Zatím co tři zlatá veverčata bojují o život plnými silami, my víme, že jedno schází a že už nebude dál baštit mléko a přibývat na váze a že ho nikdy nikdo neuvidí, jak se mu poprvé otevřou oči..


































A naše domácí veverka Bessinka, ke které přibyl ještě retardovaný černý Čertík nám opravdu vypomáhá, kde to jen jde. Při každém krmení malé ratolesti přihlíží a snaží se těm nejhorším případům nahradit teplo matky.
S většími veverčaty řádí ve voliérách, napomíná je, vychovává, učí konzumovat dary z přírody a někdy je určitě ráda, když veveří ratolest, co by dospívající jedinci opustí naše voliéry a stěhují se do ohromných vypouštěcích voliér v blízkosti lesů..


Ale někdy je toho všeho i na Bessinku moc a po honičkách a hraní s neúnavnými veverčaty se ráda přiběhne ochladit na studenou podlahu v chodbě, kde se rozplácne jako placička, aby každý centimert jejího "podvozku" mohla jak se patří zchladit a aby si "orazila" od veverčích ďáblíků:
Veveřáček Coockie, kterého jsme převzali předevčírem v Praze po mailové a telefonické dohodě s paní Kotěrovou, která se o něj vzorně postarala a zajistila malému nalezenci první pomoc. Veverče našla na svém balkoně a protože je čtenářkou těchto stránek, sedla hned k počítači a napsala nám:

A tyto fotografie jsem pořídila dnes ráno v rychlosti, protože na focení nám při tom všem frmolu opravdu nezbývá čas.
Rezavý sameček "Štístko" byl nalezený se svou černou sestřičkou "Bárou" v parku v Hradci Královém.
Nejprve byla nalezena pouze samička, ale když jsme si pro ní přijeli, celé okolí jsme prohledali a našli ještě malého schouleného veverčího kluka, který shodou šťastných i nešťastných okolností spadl ze stromu přímo do odpadkového koše..








Starat se a zachraňovat veverčata znamená být každou třetí až čtvrtou hodinu (dle věku veverčete, čím mladší veverče tím častější krmení)k dispozici s teplým veverčím mlékem a ukojit velký hlad malých chlupatých cvrčků a pomoci jim se vyčůrat, protože toho sami v tak malém věku ještě nejsou schopni..
Obecně máme takovou zkušenost, že čím horší je stav nalezeného veverčete při přichodu do záchranné stanice, tím lépe a rychleji přijme náhradní stravu a taková veverčata vesměs velmi dobře sají, předními pacičkami obejmou dudlík a pravidelnými pohyby ho masírují, jako by to bylo bříško jejich matky. Slastně při tom přivírají oči a vychutnávají si doušek po doušku a jsou vděčni za druhou šanci žít. Přesně tak tomu bylo i v případě "Báry", "Štístka" a dalších veverčat z našich veverčích jesliček:

























Sportem ke zdraví... aneb veverčí kolo na běhání
Na trhu je řada kol pro hlodavce, ale většina z nich je bohužel velmi nebezpečných a vyrobených z naprosto nevhodných materiálů. Mnoho hlodavců se v těchto běhacích kolech vážně zranilo (zlomeniny, zraněný ocas nebo packa), některé jsou vyrobeny tak špatně, že se v nich zvířata i zabila.
Navíc sehnat absolutně bezpečné kolo na běhání nejen pro normální malé hlodavce, ale pro hlodavce větších rozměrů (veverka obecná, potkani, králíčci, morčata apod.) je velmi obtížné..
Až.....
Před několika dny jsme byli na návštěvě u starého pána (82), letitého chovatele veverek obecných, popelavých a královských, který tento problém vyřešil již před nějakými dvaceti lety a začal tato speciální bezpečná kola pro hlodavce všech rozměrů vyrábět na zakázku sám. Dokonce si i sestavil speciální mašiny, kterými vše vyrábí.
A tak jsme i my našim veverčím kamarádům několik takových "sportovních zpestření" zakoupili.
Kola jsou opravdu perfektně propracovaná, z žádného nebezpečného kovu! stabilní, velmi lehká a tichá a 100% bezpečná.
Byli jsme všichni zvědaví, co na to veverky řeknou, jestli se nebudou třeba bát.. Ale jejich reakcí jsme byli moc mile překvapeni.. Veverky si kola okamžitě zamilovaly a stály téměř "frontu" , aby mohly naplný plyn vyrazit.
Zatímco ještě jedna byla uvnitř, malá veverčata už čekala pod kolem, až se místo uvolní..
Chtěla bych jenom zdůraznit, že takovéto kolo na běhání je pouze příjemné zpestření voliéry a podpora dobré kondice vašeho zvířátka, NIKDY ALE NEMŮŽE NAHRADIT PROSTORNOU A PESTŘE VYBAVENOU VOLIÉRU!





Kola je možné vyrobit ve všech velikostech. Velká - pro velké hlodavce a menší pro - např. burunduky:


Záchranná stanice pro veverky - veverčí deníček

9. května 2011 v 22:39 | Lumpík |  Záchranná stanice veverek
VEVERČÍ ŠKOLIČKA
Všechna veveřátka přijatá během dubna a i všechna ta, o kterých jsem tu psala v minulé dubnové zprávě, se těší plnému zdraví a po "lahvovém krmení" přešla pozvolna na dětské kaše.
Jejich váha je více jak dvojnásobná a jejich srst se změnila v hebký a třpytivý samet.

Denní program v naší veverčí školce se skládá z krmení, hraní, šplhání po větvích, schovávání a jukání na sebe a také první objevování velké voliéry a první krátké kontakty s přírodním klimatem - se sluníčkem, které veverčata v tomto období vyhledávají ale také s větrem - který v naší školičce rozvýří ocásky a štětky na uších a tak se většina veverčí drobotě uplaluje schovat do tepla voliéry a spousta vlněných domečků uvnitř.
Člověk by mohl celé hodiny sedět a pozorovat malé veverčí školáčky, jak se připravují na svůj život a hlavně, jak si umí nádherně mezi sebou hrát.
Po nakrmení zalezou všechna do svých pelíšků a navzájem se ještě chvíli olizují a pošťuchují... až jedno po druhém pomalu usne..
To se pak peřinka ve veverčím pelíšku jenom spokojeně nadouvá a občas, pokud jste hodně potichu, je slyšet i sladké oddychování....








































Veveří kluk Čenda
se stal naším největším oblíbencem. Při příchodu domů se veverčata většinou probudí a začnou se protahovat a zííívat (viz fotka výše )... ale jediný Čenda se celý rozespalý potácí k dvířkům voliéry, sedí tam jako bobeček, kouká se na mě a jemně a ospale kvíká...
Procházky po bytě, kde ho nosíme na rameně, se staly jeho denním dobrodružstvím.
Čendíkova srst se po pár dnech proměnila v krásný černý třpyt a jeho huňatý dlouhý ocas naznačuje, že z něho už brzy bude statný veveřák:





























Pokračující příběh naší malé nešťastnice Pinky
Jak jste mohli číst ve zprávě z dubna, malá totálně dehydrovaná a hladová samička Pinky se k nám dostala opravdu na poslední minutu.
Pinky je opravdu velice vzorný pacient. Hned od začátku velmi dobře přijala nové mléko, dudáček vždycky obejme pacičkami, celou dávku hltavě vypije bez jediného mrknutí oka. Jako by si byla vědoma své kritické situace na začátku... bojuje nyní ze všech sil o život.
Velmi rychle dohnala váhu a z celého chumlu našich momentálně jedenácti veverčat vyniká právě Pinky svou ojedinělou barvou:
Mezi další veveřátka, kterých jsme se ještě kvůli nedostatku pomocníků ujali jsou veverčí sestřičky Simmi a Kelly

a tři veverčata ve velmi zbědovaném stavu - samička Klárka a sameček Beník s černým bráškou Čikem:













































Každý den si najdeme čas, kdy vypustíme už odrostlejší veverčata - tedy naší veverčí školičku z voliéry volně do bytu. To si pak z nás dělají "borovici" a šplhají nahoru a dolu, schovávají se za nohavicí a radostně na sebe bafají.
Pokud zrovna potřebuji přejít do jiné místnosti, vypadá sytuace tak, že mi za patami běží celá veveří školka a následuje mě na každém kroku, v čele samozřejmě s malým černým vedoucím - veveřáčkem Čendou.
Některá starší a odvážnější veverčata už si troufnou i na balkon, kde si mohou vyzkoušet šplání po opravdových stromových větvích. Takové hrátky pozoruje často naše Bessinka a velmi často to "psychicky nevydrží" a přesto, že už je to dospělá dáma, se ráda k honičkám připojí. To se pak válí na zádech a poskakuje jako hopík s ocáskem rozčepýřeným na zádech.
To jsou pak malí školáčci štěstím unešeni, takže se u nás v obýváku na koberci hrabe jedná VELKÁ PESTŘE ZBARVENÁ VEVERČÍ KOULE.
Bessinka je ale velmi něžná a opatrná na své velmi silné a ostré zuby, kterými by takové veverče dokázala na místě usmrtit.
Když to nějaký školáček opravdu "přežene", profackuje ho Bessina přeními tlapkami jako kočka a hlasitě u toho vrčí.
Na veverčata to rychle zapůsobí, okamžitě se uklidní, ztuhnout, přibrzdí a hra pokračuje nanovo...

Velmi zajímavé je také sledovat vývoj veverčích kluků a veverčích holčiček.
Ačkoli jsou stejně stará, tak statnější samečci nemají z ničeho strach a pomalu trénují i větší skoky a i v cizím prostředí jsou téměř okamžitě adaptovaní. Lítají a skáčou, padají a předhánějí se...
Oproti tomu veverčí slečinky jsou velmi obezřetné, vše si dlouze řádně očichávají, sledují okolí, vše 2x přeměřují a jedna po druhé postupují společně v poznání nové velké voliéry nebo našeho balkonu.
Občas jim nějaký ten veveří "rozjetý kluk" přefrčí přes cestu, tak se okamžitě "údivem zaseknou" , celé vykulené stuhnou, ale když vidí, že jim žádné větší nebezpečí nehrozí, ťapkají vesele dál, zatímco je rozjaření a rozjetí kluci "předjíždí o stošest"...





















Právě toto období je asi nejkrásnější. Při pozorování malých veverčat při hře se asi nikdo dlouho neudrží a začne od srdce smát.
Vždyť ještě před pár týdny to byly ještě takové hubené dehydrované chudinky s těžkými zraněními a zakrvenými chlupy, do kterých jsme dostávali mléko po kapičkách a moc si přáli, aby ten boj vyhráli.
Dnes už jsou to malí školáčci, kteří pilně trénují a připravují se na svůj život v divočině.
Čas rychle utíká a ještě zhruba tři týdny a malí caparti se budou stěhovat do obrovských venkovních voliér, vybudovaných u lesů, daleko od silnic a ruchu velkoměsta, kde už půjde pomaličku do "tuhého" a malí studenti si budou zvykat na velký prostor, volnost a divokost.
Pomalu začnou zapomínat na člověka, začnou být divoké, krásné, dospělé, silné a....tak to má být!



1. VÝROČÍ - aneb vzpomínka na Lumpíka
Právě nyní, v polovině května, je to přesně rok, co nám v půl druhé v noci v dlaních zemřel náš velký střapatý kamarád a kašpárek - náš Lumpíček.
Díky němu jsem začala dávat fotky a videa s ním na tento web, protože se na něj naši přátelé neustále ptali a denně jsem posílala emailem fotky jeho "lumpáren".
Lumpíček byl velmi vyjímečný, naprosto ochočený, chodil s námi i do lesa na houby a mohl si sám kdykoli ven do přírody z našeho domu a vždycky se vrátil.
Myslím si, že kdo má jednou tu čest vypiplat se ještě slepé veverče až do dospělosti, propadne navždy veverčí osobnosti a povaze a po té veverkám vůbec.
Proto bych tuto poslední květnovou zprávičku chtěla věnovat vzpomínce, na naše nezapomenutelné zvířátko!


















Záchranná stanice pro veverky - veverčí deníček

23. dubna 2011 v 19:23 | Lumpík |  Záchranná stanice veverek
Duben je asi ve všech záchranných stanicích měsícem snad největšího návalu mláďat.
Od letošního roku - respektive od února - do velikonočních svátků přijala naše záchranná veverčí stanice rovných 116 mláďat! Většina byla velmi vážně zraněných, stále převažují velká zranění hlavy po po pádu ze stromu na tvrdou zem, zranění končetin, očí ale letošní rok je i raritou, co se týče přívalu mláďat pokousaných od koček, kun nebo vážně zraněných od ptáků.
Nejmladším dvěma samečkům bylo přesně šest dní, když se k nám dostali a tak jsou to zatím nejmladší nalezenečci vůbec. V loňském roce jsme přijali mláďata stará 9 a 12 dní. Letošní "skoronovorozeňátka" ale předčila naše očekávání. Oba bráškové se mají čile k světu a jestli vše ve zdraví přečkají a budou vypuštěni zpět na svobodu, bude to pro nás překrásný dárek!
Veverčátka otvírají 28 den oči a proto lze zpětně snadno na den spočítat, jak stará byla v den nalezení:



Tento rok je pro nás také velmi vyjímečný a úspěšný, protože se nám veverkářům konečně podařilo přes zimu založit tady v Mnichově tzv. Verein, tedy REGISTROVANÝ SPOLEK na záchranu veverek.
V praxi je to ohromná úleva, protože vykonávat tuto činost na 100% s maximálním nasazením ve dvou či třech lidech je opravdu při takovém návalu veverčat, nemožné.
Každé veverče se musí vyzvednout z místa nálezu, ihned rychle ošetřit a každé tři až čtyři hodiny krmit mlékem, ručně vyčůrat, podat případné léky nebo vyjet s mládětem na případnou nutnou operaci. A to 24hodin denně! O víkendech, svátcích i nocích!
Tento spolek nám všem moc pomohl v nových členech a také v nových sponzorech, kteří si mohou své finanční dary konečně odepsat z daní, což dříve nebylo vůbec možné, takže o jakoukoli pomoc neměl nikdo zájem.
V současné době máme zaškolených několik nových pečovatelů, kteří se vzorně starají o 2 - 5 mláďat, která jsou starší a bez zdravotních komplikací. My zkušenější se tak můžeme věnovat případům, které jsou vážnější a potřebují pravidelně lékařské ošetření.
Také máme řadu nových výspustných míst a voliér vysokých 15 m, ve kterých se u lesů připravují veverky zpět na vrácení do přírody.
Vzhledem k tomu, že jsme konečně registrované sdružení, připravujeme v tomto roce několik zajímavých odborných akcí a seminářů na záchranu veverek.
Zde najdete veškeré informace, bohužel zatím pouze v němčině, ale vše je možné rychle přeložit např. na google:


Veverky se snaží zachránit i mnichovská záchranná služba pro zvířata, která už neveze veverče do útulku ale už přímo lidem, kteří jsou v registru záchranářů specializujících se na veverky. Tím se značně ušetří čas a zvýší možnost zachránění zvířecího života:



Dále se také vydalo několik odborných informací v jednoduché brožuře, které se rozdávají v každém velkém zverimexu, u veterinářů a veterinárních klinik v Mnichově.
A také vznikla knížečka o veverkách:

Pokud tedy jste z Mnichova nebo se sem chystáte a chtěli by jste se zapojit do projektu na ZÁCHRANU VEVEREK, ozvěte se mi na email. Zrovna tak, pokud by jste v Čechách mohli pomoci s vypouštěním a pravidelným dokrmováním vypuštěných veverčat zpět do přírody.

Také jsme koncem března vrátili do přírody 28 již dospělých veverek, které byly nalezeny na podzim a musely proto přezimovat v naší stanici.
28 veverek bylo vráceno na Šumavsku, Vysočině, Orlických horách a 2 na Táborsku.
Tolik asi k číslům..

Jsme s Martinem moc rádi, že jsme se mohli do něčeho takového zapojit a že můžeme zachraňovat zvířecí životy.
Snad najdeme i nadále čas dát sem na Lumpíčkovy stránky (který je tím vším, co teď děláme, hlavní příčinou) fotografie a příběhy těch nejzajímavějších případů a samozřejmě i našich domácích mazlíčků - veverky Bessie a burunduků Lilli a Barniho.

Mezi naše první přírůstky letošního roku patří dvoutýdenní paterčata, která byla nalezena, jak jinak než při kácení stromu. Veveřátka se těší zdraví, ze svých zranění pomalu "vyrosla" a zdatně přibývají na váze:
Na obrázcích jsou dvoutýdenní veverčata při nalezení a nyní 35 dní stará:




















Mezi veveřátka Štěstěny patří tento maličký veveří kluk, kterého jsme pojmenovali Bondy.
Bondyho přinesl lidem do bytu jejich kocour a hrál si s ním (nikdo neví, jak dlouho) dokud se majitelé nevrátili z práce a nevšimli si zkrvaveného tělíčka schouleného v kocouřím pelechu, které ještě dýchalo..
Malý Bondy měl krev snad všude. Tekla mu z uší, z nosu a měl zkrvavený i zadeček. Mysleli jsme, že pro četná vnitřní zranění a vysokou teplotu boj velmi brzy prohraje, ale díky lékům a 24hod péči se snad z nejhoršího dostal a dnes už je u nás druhým týdnem. Jen čas ukáže, jestli jeho zdravotní stav dovolí jeho návrat zpět do přírody nebo jestli se malý klučina natrvalo zabydlí u nás v záchranné stanici:
Vyzáblou a naprosto dehydrovanou samičku překrásné barvy, kterou jsme pojmenovali Pinki, našli v parku na dětském pískovišti.
Nešťastná, zoufalá a hladová veveřička hledala pomoc u dětí, které si hrály na pískovišti. Opatrní rodiče ale mládě zle odháněli, protože měli strach ze vztekliny. Až v podvečer jsme obrželi telefonát jedné z maminek, které přišlo toho malého tvorečka líto a tak zavolala a zeptala se, jestli ho má vzít do rukou nebo nechat být, aby si pro ni její veverčí matka přišla.
Když jsme dojeli na místo, maličká Pinky byla schoulena v rohu pískoviště, naprosto vyhublá, dehydrovaná a apatická. Její stav byl už velmi vážný, protože se tam snažila najít pomoc celý den při téměř 28 stupních slunečního žáru. Malou Pinky jsme si přivezli včera večer, rychle ji zavodnili a dodali veškeré živiny a potřebné léky na oživení. Dnes už vypadá malá drobná slečinka podstatně lépe a všichni ji držíme moc pěsti:

















Veveřáček Čenda si lidskou pomoc vyhledal zcela sám.
Jako malý trpaslíček běhal po chodníku za každým, snažil se postavit na zadní pacičky a zoufale u toho "kvíkal". Čendu sebraly děti a odnesli domů, kde všechno řekli rodičům a ti nám zavolali.
Malý Čenda je opravdu veliký cestovatel a lidumil . Přivezla, respektive přinesla nám ho městská záchranka a malý Čenda seděl panu doktorovi celou jízdu vzorně na rameně a vyhlížel si hrdě z okna.
Přesto, že může sdílet pelíšek se sobě rovnými a věkově shodnými veverčaty, neustále visí na kleci a chce za námi. Téměř celý den ťapká po bytě za mnou, neustále si vyžaduje mazlení a z veverčího "chumlu mláďat" stále utíká a vyhledává lidskou společnost. Naše veverka Bessinka se tu a tam přežene kolem, to se Čenda zastaví, dlouho na ni zadívá a pokračuje jako malý statečný hrdina v dobývání našeho bytu..
Ještě, že tu máme stále spousta dětí a pomocníků, kteří se mu mohou celý den věnovat a mazlit se s ním podle jeho libosti. A tady je, náš malý, střapatý čipera:
Tři veveří sourozence jsme si vyzvedli i s jejich matkou před dvěma dny. Jejich maminku napadl pták a vážně zranil. Osiřelá mláďata spadla i s hnízdem ze stromu přímo do rybníka. Celá událost byla velmi hlasitá, veverčí matka se snažila predátora odehnat s její křik upoutal několik lidí, kteří hned mláďata z rybníka zachánily a přivolaly pomoc.
Jejich maminka se u nás také zotavuje, ale přijmutí dospělého zraněného jedince je pro něho příliš velikým stresem a každý další odchyt nebo vůbec blízský kontakt s člověkem kvůli podání léků stav pouze zhoršuje. Takže jsme zajistlili veveří dámě ošetření a nyní je ve velké voliéře, kde se ze šoku pomalu vzpamatovává a nabírá znovu síly na uzdravení a na vrácení se do přírody:
Další pětici zhruba třítýdenních veverčat jsme si přivezli dnes odpoledne.
Veverčí maminku zajelo auto a protože bydlela na kraji města u rodiny na zahradě, již druhým rokem ji pečlivě sledovali a věděli přesně, kde má hnízdo. Když uviděli tu hrůzu, zavolali nám a tak jsme si malé cvrčky dovezli i s jejich hnízdem. Kdyby si toho lidé nevšimli a nevěděli, kde má hnízdo, všech pět mláďat by zahynulo hlady a žízní:
A na závěr této dubnové stránky bych sem chtěla dát jednu fotečku, kterou mi poslal před několika týdny skypem náš kamarád David. Seděl zrovna u počítače, něco jsme si mezi sebou psali a když se podíval z okna, naskytl se mu krásný obrázek, který honem vyfotil a přeposlal mi ho, s podtextem "tomu nebudeš věřit, kdo se mi teď dívá do očí":
A co naše Bessinka?
Ta se má, jako prasátko v žitě.. Užívá si venkovní voliéry, každý den si ji bereme do bytu a lítá si už i po balkoně. Z "přísunu" veverčat je nadšená a to hlavně proto, že se stále může plést a ochutnávat veverčí mléko, kašičky a různé dobrůtky pro malou veverčí drobotinu.
Stále běhá "načuhovat" do boxů a přepravek s veveřátky a vychutnává si tak stále plné mističky té nejrozmanitější stravy pro opravdové gurmány:
Samozřejmě má také plné tlapky práce s dohlížením a vychováváním té omladiny a tak je někdy během večera doslova "ubitá" a ráda se uvelebí na židli na ovčí vlně a na chvilku si zdřímne..
A tak se mi dnes podařilo vyfotit několik úžasných fotek VEVEŘÍCH SPACÍCH POLOH NAŠÍ Dámy Bessinky :




































NA ZÁVĚR BYCH MOC CHTĚLA PODĚKOVAT VŠEM, KTEŘÍ NÁM JAKKOLI POMÁHAJÍ PŘI ZÁCHRANĚ VEVERČAT ALE HLAVNĚ TAKÉ TĚM, KTEŘÍ VYPOMOHOU FINANČNĚ.
MOC SI VÁŽÍME A DĚKUJEME ZA FINANČNÍ POMOC NA KRMENÍ, VOLIÉRY, BENZÍN A HLAVNĚ VETERINÁRNÍ VÝLOHY!

ZÁCHRANNÁ STANICE VEVEREK - veverčí deníček

5. dubna 2011 v 18:25 | Lumpík |  Záchranná stanice veverek
Začátek dubna znamená probouzení přírody a k tomu samozřejmě patří mláďátka. A u nás jsou to jak jinak než mláďátka veveří.
Přes zimu jsme si pěkně odpočinuli a měli čas na stavění a zvelebování voliér a přípravu vypouštěcích míst a nyní je pomaličku na čase, dát se zase do práce..
Našimi prvními veverčími caparty se v tomto roce stala kupodivu mláďátka veverky pruhované, v Čechách zvané burunduk.
Zhruba před týdnem se nám ozvali chovatelé burunduka - samičky, a prosili o pomoc s opuštěnými veverčaty. Jejich matku nalezli mrtvou a o takto maličká mláďata se nedokázali sami postarat. Slovo dalo slovo a tak se veveřátka co nejrychleji stěhovala 80km k nám, kde jsme si je na poloviční cestě převzali a rychle doplnili jejich chybějící tekutiny, zabalili do našeho zateplovacího boxu a uháněli zpět k domovu. Již během cesty jsem nahlédla na jejich pohlaví a obě bílé veverušky jsou slečny, zatím co přírodně zbarvení sourozenci se můžou pochlubit pohlavím opačným..
Naštěstí nás rodina kontaktovala velmi brzy a nesnažila se veverčata nijak "napájet" , jak tomu je v mnoha případech, kdy se lidé ve snaze mláďátku pomoci dopouští vážných stravovacích chyb, které již velmi často nelze napravit.
Burunduci "najeli" na nové veverčí mlíčko bez problému a je radost sledovat, jak přibírají na váze.
Oproti veverkám obecným tato mláďátka nebudou vypuštěná do volné přírody ale zůstanou ve voliérách a blízkosti člověka, který se o ně bude do konce jejich života, což je u těchto zvířátek až deset let, pečlivě starat:

Jak to tak bývá, porody veverek bývají ve velmi úzce spjatém časovém období, takže v tu dobu, kdy jsme přijali naše pruhované nalezence, kteří se narodili o pár desítek km dál, měla i naše burundučka Lilly také přírůstek, který se shodou okolností narodil téměř ve stejném čase a ve stejném počtu, zato ale v trošku jiném barevném složení. Tři veverušky si hrdě ponesou pruhované zbarvení po Lilly a bílá princezna bude zdobit svět svou bílou barvou po tatínkovi Barnimu:


Protože tento vrh je první, kdy se může náš tak mladičký sameček pochlubit otcovskou rolí, museli jsme se pochlubit moc milé chovatelce veverek, od které našeho Barniho máme. Už když jsme si pro něho byli, fascinoval nás krásný přístup paní chovatelky C., která chová všechny možné druhy veverek a vyjeli jsme na krátkou víkendovou návštěvu.
Ani ona se zrovna nenudí a mláďátek má neustále plné ruce, o čemž svěčí i toto kratinké video její "ratolesti":
A když už jsme si tak mysleli, že by to mohl být poklidný duben a poklidný začátek nového roku a příchodu veverčat, probudil nás telefonát ze záchranné stanice München, na jehož druhém konci nás zdravila naše kolegyně S. s jejím vždy stále dobře naladěným hláskem: "tak vám přeji krásné jaro a na cestě k vám jsou první dva veveří kluci"
Veveří kluky( se jménem ze seriálu "Lucie posrach ulice") FERDA a FERDA jsme převzali včera odpoledne a tím se pro tento týden uzvařel náš veveří počet..
Ferdu a Ferdu našla rodina při procházce parkem a tato jména jim dala jejich osmiletá dcera. Nejprve zavolali do útulku, co mají dělat a veverčata měla opravdu štěstí, protože pro ně velmi rychle přijela zvířecí záchranka, která je přivezla k nám. Díky velmi rychlým krokům nebyla veverčata ani podchlazená a zatím to vypadá, že nejsou ani nijak vážněji zraněná.
Každé nalezené veverče dostane vždy jméno, které mu může dát jeho nálezce. Pod tímto jménem je vedené v naší evidenci nalezených mláďat, kde má mnoho fotografií a záznamů o lécích a přírůstcích. Takovýto záznam se vede až do doby, kdy je veverka jako dospělý a silný jedinec ve specializovaných velikých voliérách zpět zdivočena a kdy se vrací řádně připravená zpět, odkud přišla. Do volné přírody.

Ferda a Ferda, kluci z pohádky:


Začátkem jara se nerodí pouze veverčata, ale i ostatní mláďata, ke kterým jsem KDYSI patřila i já.
I já jsem se narodila na jaře a přesto, že už nejsem zrovna "mláďátko" oslavu jsem si moc užila, protože jsem dostala
přesladké a převýborné veverčí nadělení, za které touto cestou ještě jednou MOC DĚKUJI!!!!!!!
Dorty byly opravdu mistrovský kousek a před takovým veledílem OPRAVDU SMEKÁM..Moc díky Ivčo!!!

ZÁCHRANNÁ STANICE PRO VEVERKY

24. ledna 2011 v 22:07 | Lumpík |  Záchranná stanice veverek
Začátek nového roku je spojený s celou řadou příprav na jarní období, kdy se každá záchranná stanice pomaličku připravuje na první blížící se vlnu nalezených mláďat.
Leden je ale ještě stále měsícem klidu a vyčkávání, i když pro nás začal velkými změnami. Těsně před vánoci jsme se stěhovali do většího bytu, kde máme i tady ve velkoměstě, jako je Mnichov, konečně dostatek prostoru pro malá veverčata a voliéry pro veverčata starší. Přestěhovali jsme se dál od města mezi velké parky, odkud nám záchranná sanitka vozí velké množství nalezených veverčat.. Tak jsme jim to ulehčili a "přiblížili se" k centru dění..

O Vánocích jsme byli samozřejmě tam, kde by měl být asi každý... Ve svém rodišti, u svých nejbližších.. A naše veverky cestovaly samozřejmě s námi! Hurá na Vysočinu!
A kdo si myslí, že na těchto Lumpíčkových stránkách už je opravdu "převeverkováno", ten se moc plete, protože teď to teprve začíná............

veverčí cukroví

Překrásná veverčí látka jako přehoz přes postel nebo velký gauč

Kouzelné vánoční-veveří svíčky
A několik překrásných veverčích tašek, ze kterých si hned naše Bessinka udělala pěkný měkký pelíšek


























Tak jako každoročně strávila naše zvířátka většinu času s námi v domě, ale protože bylo krásné počasí, spoustu sněhu a zároveň sluníčka a také proto, že nám opravdu začalo být líto našeho vánočního stromečku, (který jen těžce odolával veverčímu náporu), chodily se naše veverky vyřádit denně ven a do domu se chodily hlavně pomazlit, dobít energii u stále plných mističek a chrupčit v jejich nejrůznějších pelíšcích, které měly o vánocích dovolené si vybrat kdekoli v domě..

Musím si pořádně vystat pelíšek, oni by mě tam ještě nechali zmrznout:
(ANEB naše nenasytná Lilly)
Helééé, ty máš tak krásné náušničky... že bych si jednu mohla na moment půjčit...
Lilly a Barnie se vyhřívají na sluníčku ve venkovní voliéře:
A pak, že veverka není "vejcožravec"
(ANEB právě chycen při činu)
... že by pacička na usmířenou?
Zatím co Bessie a Lilly jsou opravdu velmi vzorné veverky, které na zavolání přiběhnou, ať jsou kdekoli a následují Vás po domě opravdu jako pejsek,
je sameček Barnie pravý opak.. Zlikviduje, co může a hrozně ho baví, když ho při tom vidíte, zakřičíte "Bááárníííí nééé!!!" a běžíte za ním.. To rozježí ocas jako štětku, provokativně čeká, až ho doběhnete a pak jako šipka mizí...
A tak ho někdy honíme pěknou dobu, než nás vztek přejde, s poškozenou věcí se smíříte a "schlíple" odťapete, odkud jste přišli.. To pak sleduje a když uzná, že se situace uklidnila, přišourá se, ocásek courá schlíple za sebou a "navazuje kontakt".
Když uslyší naše dvě veverčí holky, že se dole něco děje a že zase Barnie něco vyvedl, řítí se obě jako šipky po schodech domu na místo dění a radostně se přidávají do honičky..
My honíme veveřáka Barnieho a za námi jako stín běhají naše chlupaté darebačky a náramě se baví..
To si pak říkám.. bože, kdyby nás tak teď někdo viděl

Bessinka se projevila jako velmi nadaná při hře na schovku. Martin ji vždycky podrží a já se jí schovám do skříně nebo za dveře nebo jsem vylezla i po žebříku na půdu (schovávám se přece veverce, tak proč troškařit). Bessie už přesně ví, o co jde a je k neudržení. Martin ji vypustí, já na ní zavolám a čekám.. Ona letí jako šipka, opatrně načíhne za jedny dveře (ocásek jako anténu bohatě rozevlátý v pozoru), nic... řítí se k dalším dveřím...opatrně za ně načíhne.. zase nic.. pak, když nabere konečně správný směr a je téměř u mě, bafnu na ni. Ona radostí povyskočí, švihne ocasem a začne lítat jako blázen. Pak mi skočí na rameno, dostane odměnu a pochutnává si, dokud zase nedojdeme k Martinovi.
Tak to vydrží opakovat několikrát za sebou, dokud sebou někde neplácne únavou:
Lilly ji velmi často následuje a běhá za ní jako ocásek, ale hru "hledání" ještě nepochopila..Spíš běhá všude s Bessinkou.

Další bezvadná veverčí hra je "na honěnou". Koupili jsme řadu různých škádlítek a lechtátek pro kočky a ty když vyndáme, je to pro Bessinku sygnál, že si jdeme hrát. Radostí vyskakuje po míčku, válí se na zemi, hryže do peříček a zadními nožkami boxuje míček jako kočka.. Pak začne lítat jako šipka a když se zrovna zapovídáte nebo jdete něco moc nutného udělat, vyřítí se odněkud, štípne vás hlodáčky do prstu u nohy nebo ruky a jako šipka zmizí. Do toho přidává to její "tk, tk, tk".. a vyzývá vás na honičku po baráku..
A tomu se přeci nedá odolat...

Na druhou stranu jsou ale chvíle, kdy vypadají veverky tak sladce a bezbranně, že by se nad nimi srdce zastavilo.
Přesně tak je tomu na fotografii Bessinky ve venkovní voliéře, kde mi připomíná starou hodnou babičku, ručičky založené v klíně...
A nebo každé ráno, když vezmeme naše "domácí" veverky z voliéry domů a společně snídáme:
A co Vy a Vaše zvířátka o Vánocích? Jestlipak na ně nezapomínáte a také jim od Ježíška něco "naježíte". Vašim koním, pejskům, ale i hlodavcům...
Vzhledem k veverkám, prochází láska 100% žaludkem, takže náš Ježíšek ježí vesměs pouze dobrůtky...
Ani letos Ježíšek na veverky nezapomněl:
A protože vánoce jsou svátky, kdy si člověk KONEČNĚ najde na spoustu věcí čas, i já jsem si ho našla a udělala trošku "pořádek" ve svém počítači..
Asi jako každý jsem našla "úžasné věci", které by mě ani ve snu nenapadly, že jsem měla uložené nebo vyfocené..
A právě tak je tomu s několika dalšími fotografiemi, které jsem chtěla vlastně koncem léta uveřejnit na tomto blogu..
Ale protože léto bylo plné nalezených veverčat a my nevěděli, kam dřív, s "malým" opožděním sem tyto nejkurioznější, veselé veverčí fotečky vkládám nyní:

FOCENÍ VEVEREK

není vůbec jednoduchou záležitostí.. Když už máte konečně krásné počasí, čas na focení a hodiny sedíte jako pěna v lese, narazíte na totálně nefotogenickou veverku:
A daleko nejhorší je, když jdete fotit veverky, dojdete na místo určení, čekáte, čekáte...
ale šioko daleko ANI JEDNA VEVERKA:


Hele, veveřáku, běž mi konečně zapózovat na strom, ať udělám alespoň jeden pěkný snímek..
......OKÉÉÉÉJ...OKÉÉÉÉJ, ALE NEJDŘÍÍÍÍV MI DEJ TEN VOŘEÉÉÉÉÉÉÉCH:

Čau holkýýýýýý, nezbyl vám ňákej VOŘÉÉÉÉÉCH???????

Ukaž, ukaž.. jééééé, tóóólik.... a všechny móóóje???????

Jede jede veverka, kouří se jí z komínka, jede jede do dáli.....

A závěrečnou kouzelnou veverčí fotkou bych Vám chtěla popřát, aby se Vám v novém roce splnila všechna Vaše přání a Vaše tajné sny, a hlavně:
NEZAPOMÍNEJTE NA ZVÍŘÁTKA!

Já se odpočinutá po Vánocích vracím do svého pracovního procesu, tak bych začala přidávat na tyto Lumpíčkovy stránky až fotky nalezených a zachráněných veverčat, která nám od jara určitě začnou přibývat..
MĚJTE SE DO TÉ DOBY VŠICHNI MOC FAJN!!!



Kabátek jak sameťáček, ocásek jak lištička, copak je to za zvířátko, co mu chutná šištička?


ZÁCHRANNÁ STANICE VEVEREK

8. prosince 2010 v 22:30 | Lumpík |  Záchranná stanice veverek
Tento prosincový článek je posledním v tomto roce a proto bych ho chtěla věnovat VZPOMÍNCE NA NEJÚŽASNĚJŠÍ VEVERČÍ STVOŘENÍ - na našeho Lumpíčka.
Díky němu vlastně vůbec vznikly tyhle stránečky, aby ho mohli kamarádi sledovat, jak roste, jaké lotroviny vyvádí a vlastně vůbec nebylo v plánu je volně zveřejnit..
19. prosince to bude už sedm měsíců, co nás náš střapatý veverčí hrdina navždy opustil, co ke mě v půl druhé v noci přiběhl do postele a nemohl dýchat a bylo na něm vidět, že má velké bolesti. Přiběhl zoufalý a chtěl pomoci a já mu pomoct nedokázala.
Moc mě to mrzí a nikdy si to nepřestanu vyčítat a nikdy nezapomenu na pocit, když mi v dlaních vydechl naposledy.. Najednou byla tma, ticho a celý svět se zastavil.

Lumpíček byl naprosto úžasný veveřáček. Žil s námi v bytě, byl velice čistotný, nikdy nic nezničil, nehrabal v květináčích, byl to náš malý maskot, který s námi chodit nejprve na kšírkách, ale později i zcela volně ven, na zahradu, do lesa na houby a poslušně se vracel a hopkal za námi nebo se nechal radostně nosit na rameně a šphal po nás jako po stromě.

Lumpíček byl neskutečně chytrý, perfektně si vše pamatoval a měl zmapovaný lesík nad naším barákem, náš barák v Čechách, byt v Mnichově, byt mých rodičů a chodil s námi i na návštěvy k přátelům, kde byl okamžitě zorientovaný a věděl, kde si co poschovával z návštěvy minulé. 
Na internetu jsem našla pár lidiček, co mají také doma veverky a tak jsme se různě navštěvovali.. Lumpíček byl vždy ke všem veverkám moc milý a ohleduplný a když jsme mu pořídili ještě pruhovanou veverčí burundučku Lilly, ukázal se jako velký klidný gentleman.

Nikdy nezapomenu, jak se ke mě zachoval, když jsem byla nemocná a měla vysokou teplotu.. Celé hodiny mi ležel na bolavém krku, stočený do klubíčka, něžně mi olizoval tváře a byl pořád se mnou.. Něco takového bych od veverky jaktěživa nečekala..
Vždy si jenom doběhl pro něco k jídlu, napil se, doběhl na bedynku vyčůrat a už zase opatrně ťapkal po mém krku, kde se schoulil do klubíčka a zahříval mi svým huňatým kožíškem krk..
a
a



Když mi vysoká horečka ustoupila a zánět plic přebojovala silná antibiotika, už nikdy mi takhle na krku nespal. Nikdy.
Byla to jeho silná empatie? Nikdo neví... a veterináři nad tím často kroutili hlavou.. lesní zvíře? Ano, veverka, prosím.

Ať to zní jak chce a ať si každý myslí své, s Lumpíčkem jsme byli jaksi "podvědomě" spojení..
Jednou v létě jsem musela velmi brzy do práce a tak jsem šla dříve než Martin. Kolem 11 dopoledne mě polilo horko a měla jsem hrozný pocit.. že se něco stalo. Strach, nejistota, nervozita.. Volala jsem Martinovi, mamce a všechno bylo v pohodě..
Nedalo mi to a jela jsem o polední přestávce domů, kde mě čekalo nemilé překvapení.. Lumpíček nikde.. Prohledala jsem celý byt, síť v okně nebyla porušená, Lumpíčkovy domečky zely prázdnotou.. začala jsem ho volat a prohledávat celý byt, barák i sklep.. Když jsem se vrátila celá zoufalá ze sklepa, uslyšela jsem slabé pískání.. Otevřela jsem skříň a tam byl.. Vyběhl ven z prádelní skříně, kde ho Martin nešťastnou náhodou "zapomněl" a celý radostný mě vítal, vyplašený z té tmy a z toho horka.. Hned utíkal pít a bylo na něm vidět, že je opravdu rád, že jsem přišla..

V létě, když jsme byli doma na dovolené si mohl Lumpíček běhat volně venku. Na noc jsme ho ale zavírali do voliéry v bytě.
Jednou jsem se vzbudila kolem druhé hodiny v noci a ne a ne usnout.. Hlavou se mi honily divné myšlenky a měla jsem strašně divný pocit.. strach a úzkost.. Šla jsem se dolů napít a protože bylo horko a měsíc krásně zářil, otevřela jsem si dveře.. Rychlostí blesku se z venku přihnal Lumpíček, prolétl kolem mě a uháněl ke své voliéře..
Hrozně jsem se ho lekla, protože jsem nečekala, že se něco přiřítí dovnitř domu, předpokládala jsem, že je přeci zavřený ve voliéře?

Nevím, jestli je něco takového možné, že by mohl být člověk s veverkou jaksi "podvědomě spojený". Nepřemýšlím nad tím, ale vím, že my dva jsme měli něco, co se nedá vysvětlit a na co NIKDY NEZAPOMENU!
a
a
a
a
a
a
a
Lumpíčka jsme pochovali v jeho nejoblíbenější vlněné dečce vedle jeho velké venkovní voliéry nad naším barákem. Vedle něho spí už tři roky i můj stařičký pejsek - téměř 18ti letý zlatý kokršpaněl Aránek.
Oba mají hrobeček s fotkou a vzpomínkou a jak nám to jen čas dovolí, chodíme k nim, sedíme na mezi, nasloucháme šumění lesa a tiše vzpomínáme..
Moc bych chtěla poděkovat touto cestou mojí mamce, která o dušičkovém čase myslí i na naše zvířátka a nikdy nezapomene i jim udělat krásný věneček a pravidelně jim zapaluje svíčku, aby věděli, že na ně stále vzpomínáme!!!
Moc děkuju, mami!

Díky Lumpíčkovi jsme se "prodrali" v Německu, kde oba s Martinem již sedmým rokem pracujeme, k profesionální záchraně veverek.
Začali jsme chodit na semináře, kurzy a spolupracujeme s veterináři a hlavně zvířecí záchrankou v Mnichově, která je vždycky první tam, kde je nalezeno zraněné nebo opuštěné mládě..
Po Lumpíčkově smrti jsem opravdu nevěděla kudy kam a snažila se být stále pryč z domu, kde mi ho všechno připomínalo.. až mě vítr zavál do záchranné stanice opuštěných zvířat. A tak netrvalo dlouho a doma jsme měli několik maličkých nalezených veverčat, později i divoké zajíčky a kuny (viz zprávy a fotky z léta).
Všechny veverčata se úspěšně vrátila zpět do přírody jako silní a zdraví jedinci, kde podle posledních sledování velmi úspěšně čelí jejich prvnímu sněhovému zážitku..

Často mi lidé píší emaily a ptají se, jaká zvířátka máme doma a jak to vůbec žijeme - napůl v Čechách a napůl v Německu.
Protože mám teď o vánocích volno a mnohem více času na počítač, napíši tedy něco málo o nás dvou, tedy o mě a Martinovi a hlavně o našich čtyřnozích kamarádech:
Oba dva, tedy já, i můj přítel Martin jsme velcí milovníci psů a koní. Jak jsem již psala, 17 a půl roku jsem měla tu čest žít po boku krásného zlatého kokršpaněla Aránka, který se mnou přešel z dětství do dospělosti:
a
a



















Aránek s námi byl 17 a půl let. Byl to můj největší kamarád, všude se mnou chodil, byl to velký a důležitý člen naší rodiny.
Když se dostal na konec své psí cesty, museli jsme zavolat našeho veterináře, aby jeho trápení ukončil a dal mu na jeho nejmilovanějším místě - gauči v obýváku - jeho poslední dvě injekce, které ho navždy odprostí od bolesti a trápení.
Aránek už neviděl, neslyšel, ke konci už ani nemohl jíst, neudržel moč a začal krvácet z konečníku. Jeho tělíčko postupně chřadlo a vypovídalo službu a když začal narážet do topení a dveří, které už ani neviděl, rozhodli jsme se jeho trápení ukončit.
Aránek odpočívá vedle našeho Lumpíčka (se kterým byli velcí kamarádi) nad naším barákem u lesíka, kam za ním stále chodíme.
Dlouhé větve naší staré břízy jim oběma dělají něžnou clonu před letním žárem a sýkorky a vrabčáci vysedávají do večera na vršcích stromu a vesele jim tam štěbetají..

A jak to vůbec bylo se mnou a Martinem?
S Matinem jsme se seznámili na rodeu - tedy u koní. Oba jezdíme na koních - westernový styl a oba sníme o tom, že se jednou vrátíme do Čech a pořídíme si zpět své koně, svůj sen a budeme zase jezdit po westernových závodech, pořádat sranda-westernové-závody pro všechny příznivce koní a že to jednou společně pořádně rozjedem!
Tady v Německu máme velikou výhodu ve vynikajících trenérech, o které člověk v ČR opravdu nezavadí a tak sbíráme zkušenosti, znalosti a učíme se...

a
a
a
a
a
a












...................................................................................................................................................................................................................................................................................




Romantický prosincový čas v Bavorsku pod kopyty koní:
a

Mezi naše velké čtyřnohé kamarády, patří naši dva kluci - Šára a Buck. Jsou to němečtí ovčáci, kteří s námi vymetají naše koňské akce a kteří se celí netrpěliví třesou, co za lumpárnu zase budeme vyvádět..
Šára je už desetiletý klidný a velmi chytrý a poslušný "pán", kdežto Buck je dvouletý pošuk, který neví, co si má s tolika energií počít.
Jak mi to čas dovolí, chodíme u nás ve městě na cvičák a také jsem oba hafíky naučila tahat sáně. K vánocům dostaly krásné psí postroje a jak jen je příležitost, tahají sáňky nebo alespoň vozík. Oba je to nesmírně baví, ale protože je už Šára starší pán, většinou naše vyjížďky dopadnou tak, že se veze a Buck ho radostně táhne:





a

a
a
















a
a





















K našim dalším chlupatým kamarádům patří v současné době také MAINSKÉ MÝVALÍ KOČKY. Toto plemeno je prvním plemenem vyšlechtěným z rysa. Jsou to kočky dostahující až 15kg, velmi chytré, svým "kukučem" opravdu připomínající rysa.
Tyto obrovité inteligentní šelmy nás uplně očarovaly a tak jsme si po dlouhém zvažování dva chlupáče přivezli domů na Vysočinu. Pro kočičku Daffie jsme si jeli do Plzně a zlatého kocoura Shemmu máme od chovatelky z Brna.
Dafinka už měla dokonce i koťátka, tak zde přikládám několik fotografií tohoto překrásného kočičího plemene a našich mainských koťátek, která už jsou v nových domovech:
a
a
a



















a
a
a


















A protože jsem veverkami začala, veverkami bych chtěla v tomto roce také končit..
Všechna "naše" veverčata, která jste mohli vidět na fotografiích byla vrácena přírodě. Ti jedinci, co již pro svůj trvalý handykep přírodě navrátit nelze, zůstali v záchranné stanici nebo u hodných lidí, kteří jim postavili na zahradě velikánskou voliéru a budou o ně pečovat do jejich posledního dne života.
Mezi naše rodinné obyvatele patří v současné době veverka Bessie (více o ní v předchozích zprávách), pruhovaná veverka - burunduk Lilli a bílý pruhovaný veveřák Barnie.
Přikládám sem několik jejich fotografií a začnu fotografiemi naší Bessinky - od prvních dnů, kdy se k nám Bessinka dostala... až do dne dnešního:

a
a
a
a
a
a























a tady už je dospělá Bessinka:
a
...a její sestřička Tessie, která žije ještě s dalšími třemi veverkami ve veliké voliéře u milé rodiny, nedaleko Kolína:
a
a















c
c
Podívám se z okna, jestli už neletí Ježíšek:c

A co dělají veverky v zimě?
Většina lidí si myslí, že veverky "upadají" do zimního spánku.. To je ale milná informace. Veverky jsou sice v útlumu, většinu dne prospí ale vybíhají ze svého pelíšku a hledají si potravu.. své poschovávané oříšky, semínka a potravu ze stromů. Za pěkného počasí denně, za špatného třeba i jednou za tři dny..
Pokud je opravu špatné počasí, zůstávají totiž i několik dní ve svém hnízdě a svou potřebu tekutin doplňují olizováním sněhu a ledu. Až velký hlad je vyžene z hnízda, kde se snaží vydat co nejméně energie, doplnit rychle potřebné živiny a tuky a honem chvátají zase do teplého hnízdečka.
A protože SNÍH k těmto vánočním dnům rozhodně patří, přidám sem několik fotografií ze zimních radovánek našich střapatých hrdinů:
c
c
c
f
c
c


















........teď tady byla veverka
fc
... a takhle to vypadá, když Vám přes zasněženou cestu profičí veverka:
zt
c
















...a co dělají "veverkáři" v zimě, když nejsou žádná mláďata, co by zachraňovali, ani se veverky nevypouštějí zpět do přírody? Myslíte si, že se nudí? ...tak na to Vám dám hned odpověď:...
fc
VŠEM VÁM MOC DĚKUJEME ZA VAŠI PŘÍZEŇ, KRÁSNÉ PŘÍSPĚVKY, KOMENTÁŘE A MAILY A ZA VAŠE FINANČNÍ A OŘÍŠKOVÉ DARY

ZÁVĚREČNOU FOTKOU NAŠEHO MILOVANÉHO LUMPÍČKA
 PŘEJEME VŠEM KRÁSNÉ VÁNOČNÍ SVÁTKY A HODNĚ RADOSTI S VAŠIMI ZVÍŘÁTKY!
A



Listopadový dárek od NESTLÉ a vyprávění naší Bessinky

3. listopadu 2010 v 21:03 | Lumpík |  Záchranná stanice veverek
Začátek listopadu začal pro naše veveruchy velmi dobře, jak jinak než OŘECHOVĚ
Během září jsme se seznámili s jednou starší paní, která taktéž propadla veverkám a přislíbila nám velkou pomoc.. Dlouho jsme o ní neslyšeli a tak jsme ze svých předešlých zkušeností nečekali, že už se kdy ozve..
ALE: je tomu právě týden, co nám zazvonil telefon.. Na druhém konci byla paní Julie a radostně nám oznamovala, že nám vyřídila těch pár ořechů, jak nám slibovala... Jsou od firmy NESTLE, kde její syn pracuje. Jde o prvotřídní velké lískové neloupané bio-ořechy.. 30 pytlíků.. Byli jsme moc rádi a řekli ji naši adresu.. to jsme ale netušili, co se na nás chystá..

O dva dny později, ve čtvrtek odpoledne, mi volal autodopravce od fi Nestlé, že jsou na uvedené adrese a kam že to mají složit.. Vesele jsem seběhla po schodech s vidinou, že hodím 30 pytlíků (představovala jsem si tak kilové pytlíky)do dvou větších tašek a zatím je nechám ve sklepě..
Při příchodu k autu mě ale překvapili dva velké bramborové 50kg pytle, které stály na rampě.. Když mě řidič dovedl k celému "obsahu kamionu", myslela jsem, že na místě zkolabuju..
V autě bylo naložených 30 OHROMNÝCH BRAMBOROVÝCH PYTLŮ PLNÝCH NELOUPANÝCH LÍSKOVÝCH OŘECHŮ...od firmy NESTLÉ..
Nevím přesně, jak dlouho jsem tam stála a zírala na ty obrovské pytle..
Hlavou se mi honily ty nejrůznější nápady.. sedla jsem si na obrubník chodníku vedle kamionu a snažila se před řidiči předstírat, že je všechno absolutně OK... v pořádku.. a hlavou se mi lítaly myšlenky, KAM TO VŠECHNO PROBOHA JEN SLOŽÍME..
Po několikahodinovém volání a domlouvání jsme pytle složili různě u přátel, co s námi s veverkami spolupracují a velkou část jsme "natlačili"přímo do záchranné stanice, kterou museli zdejší zaměstnanci honem rychle přestavět a udělat tak místo pro naší "oříškyádu"..

Takže paní Julie N., jestliže čtete tyto řádky, MOC VÁM ZA OŘECHY DĚKUJEME!!!Myslím, že mají veverky v Čechách i tady v Mnichově díky Vašemu daru na 10let vystaráno

A tady malý záběr oříškyády u nás na půdě:
Samozřejmě nás nenapadlo nic jiného, než se honem pochlubit našim krotkým veverkám, které můžeme na půdu k ořechům jednoduše donést na rameni, aniž by nám kamkoli prchly, jakého OHROMNÉHO JEŽÍŠKA TO DOSTALI..

Asi nejkrásnější a nejúžasnější reakce byla naší veverky Bessinky. Když jich veliké množství poschovávala a důkladně zahrabala, sedla si na její baculatý zadeček a s velikou vášní snědla dva celé buclaté lískáče na posezení..Pak si celá blažená vylezla na voliéru pro malá veverčata, řádně si umyla pacičky a při tom pohledu na tu vééééélikou úrodu se mi podařilo zachytit její úžasné vyprávění mobilem:
TAK TAKHLE VYPRÁVÍ NAŠE PRINCEZNIČKA BESSINKA:




Samozřejmě jsme hned druhý den upalovali do záchranné stanice a začali obdarovávat naše retardované veverky, které jsou již odkázané na život v zajetí. Momentálně je jich ve voliérách kolem 50ti..
Asi největší radost měl náš obézní veveřák Tobbi (viz předchozí zprávy o něm), který byl ořechy tak okouzlen, že ačkoli normálně chlapy "nerad", usadil se tentokrát Martinovi sám dobrovolně na ruku a nechal se bez problémů hladit. Na fotce můžete dobře vidět jeho "faldíky". Je to opravdu ten nejširší veveřák široko daleko, který je v podstatě naprosto zdravý, jen se odmítá vrátit do přírody. Vždy se vrátí zpět k lidem a v boji o vpuštění do bytu neváhal použít zuby..a tak už jsme ho přestali trápit s vracením přírodě a podepsali s ním v naší stanici nájemní smlouvu "na dobu neurčitou":


































K dalším veverkám, které se již zpět do přírody vrátit nemohou patří i Valentýnka. Valentýnka je již starší veverka. Je velmi hodná a nerada šplná po stromech, raději běhá po velikých voliérách a nejvíce šťastná je, když si ji vezme někdo na chvíli do bytu. Uvelebí se v prádelníku a ráda si schrupne mezi ručníky.. Je to také veliká pomocnice při péči o malá, často ještě slepá veverčata. Ráda je učí prvním krůčkům, olizuje je a snaží se jim nahradit matku. Už nám tak pomohla vychovat několik desítek veverek, které se vrátily jako silní a zdraví jedinci zpět do přírody.
I ona byla z nadílky ořechů jako "puštěná z řetězu" a pečlivě schovávala jeden po druhém do hlíny a vzorně uhrabovala pacičkami:





















Na těchto fotkách je Bessie, jak jinak než s oříškem..... a jak jinak než rozvalená na jejím oblíbeném místečku u nás v domě.. na kufříku od počítače:

A takhle probíhal boj našich veverčích mláďát o oříškové nadělení. Nejdříve o ořechy bojovali, honili jeden druhého ale nakonec oba kluci uznali, že je opravdu dost pro všechny a začali hodovat.. sice otočení zadečky k sobě... ale přeci kamarádi:
HELÉ BRÁCHO, TY OŘECHY JSOU MOJE JASNÝ... ROZUMÍŠ.. OPOVAŽ SE JICH JENOM DOTKNOUT...
JO TAK TY SI NEDÁŠ ŘÍCT, NO TAK POČKEJ, JÁ TI UKÁŽU:
...NO TAK TEDA DOBŘE, VEZMI SI TAKY NĚCO ALE ROZHODNĚ TÍM NEJSME KAMARÁDI..
Velkou radost z oříšků od měla i naše malá šedá samička Bikší, která obývá velkou voliéru společně s dalším veveřím osazenstvem..
Bikší si na fotce právě pečlivě umývá pacičky po tak výborné hostině:

Další články